Starostové a nezávislí chtějí zrušit Klausovu amnestii. Je to vůbec možné?
In media res: Jako právníka mne před pár dny zaujalo, že ctižádostivé hnutí Starostové a nezávislí (neboli STAN) má mimo jiné plány i ambici anulovat amnestii prezidenta Václava Klause z roku 2013.
Údajně prý STAN v odborné součinnosti s právničkou Hanou Marvanovou chtějí přepracovat naši normu norem – tedy českou ústavu – tak, aby Senát získal pravomoc třípětinovou většinou členů rušit vyhlášenou amnestii či milost.
„Navrhneme, aby Parlament mohl ústavní většinou zrušit amnestii či milost prezidenta republiky,“ dal si STAN do svých priorit. A to v případě, že by „narušovala náležitosti demokratického právního státu“.
K věci mám ambivalentní postoj. Na jednu stranu vítám snahu STAN o zahájení diskuse o omezení amnestie, dlouhodobě zastávám pevný názor, že amnestie jako taková je dnes historickým přežitkem feudálního střihu.
Podobně jako mnozí jiní právníci i politici mám za to, že to je institut, který již nepatří do moderního právního státu. V případech, kdy je udělena milost či vyhlášena amnestie, dochází mj. k znevážení několikaleté práce soudců, státních zástupců a policistů. A to práce nikterak levné.
Tady se mi jako právníkovi rozsvěcuje červená kontrolka. Pozor, tohle je velmi nebezpečné.
Připomeňme, že prezident republiky prof. Václav Klaus vyhlásil amnestii na začátku roku 2013, stalo se tak k dvacátému výročí vzniku samostatné České republiky. Dle údajů ministerstva spravedlnosti se dotkla více než sto deseti tisíc odsouzených a obviněných. Ačkoliv jsem tehdy z citované amnestie jako dlouholetý odpůrce tohoto institutu přirozeně nebyl nikterak nadšen, zdá se mi otevírání pomyslné retroaktivní Pandořiny skříňky krajně riskantní. Riskantní pro koho? optá se asi čtenář. Nebezpečně riskantní pro právní stát a právní jistotu. U všech starostů, jaký má smysl po pěti letech se pokoušet zrušit citovanou amnestii?
Chápu, že STAN patrně cílili na voličský elektorát nesnášející Václava Klause, ale hraní s myšlenkou zrušení jeho amnestie pokládám z právního hlediska za docela nezodpovědné.
Na závěr chci napsat, že spíše bych plédoval za zrušení institutu amnestie jako takového, návrh STAN ohledně možnosti Senátu dát pravomoc třípětinovou většinou členů rušit vyhlášenou amnestii či milost pokládám za technicky a systémově nešťastný.
Notabene ve většině demokratických států světa nemožno jednou již poskytnutou amnestii z důvodu právní jistoty zrušit. Jak trefně v médiích glosoval pražský specialista na ústavní právo Jan Wintr: následné rušení amnestií může vést k paradoxním situacím. Například někomu byl zkrácen trest či byl omilostněn, je propuštěn na svobodu a Parlament si za 10–15 let vzpomene, že s tím vlastně nesouhlasí. Ten člověk se pak vrátí do vězení. Kde je právní jistota?
Podtrženo a sečteno – vítám (a zdravím, jak mi kdysi napsal do seminární práce jeden polozahraniční student) snahu o vyvolání diskuse o institutu amnestií, popřípadě i milostí (Zemanovo „selhání“ ve věci Kajínek je stále živé), ale tak, jak to učinili nedávno STAN, se mi nezdá úplně moudré.
