Češi patří mezi nejšťastnější národy světa. Proč je tedy dokáže tolik vytočit Babiš, Zeman či televizní seriál?
Když se podíváte na internetové diskuse, sociální sítě a některé weby, tak můžete nabýt dojmu, že Českem se žene podivná smršť. Lidé i na prkotiny reagují emotivně, prostor vyplňují nadávky, napadání a neschopnost se na čemkoli domluvit. Jeden Zeman, jeden Babiš, jeden Jágr či jeden televizní seriál dokážou rozpumpovat k reakci statisíce lidí. Jako kdyby šlo o život. Co je za tím? Vždyť Češi jsou národ, který je vtipný a pohodový. Proč si neužíváme štěstí, kterého na rozdíl od jiných máme více než dost.
Instituce Organizace spojených národů vydávají od roku 2012 takzvaný World Happiness Report, tedy subjektivní žebříček založený na objektivních faktech. Odráží se v něm, jak který národ vnímá, zda je šťastný či nikoli. V březnu byly zveřejněny poslední výsledky a hodnotila se fakta za léta 2014 až 2016. Česká republika skončila ze 155 hodnocených zemí na krásném 26. místě.
Proč tedy tolik nadáváme? Proč se necháme tak rychle vyprudit?
Ve World Happiness Report se hodnotí podmínky ekonomické a sociální, otázky svobody, přístupu ke zdravotnictví a další věci. Například Izrael, který je sužován napětím, terorismem a je obklopen miliony arabských nepřátel, je v žebříčku na 11. místě. Brazílie, kde je korupce v politice oproti Česku skutečně gigantická, kde se mají desítky milionů lidí daleko hůř než Češi a kde v průměru nemůžete dostat tak kvalitní zdravotní péči jako u nás, je v žebříčku štěstí o místo před námi. Jak je to možné?
Pocit štěstí je velmi subjektivní, jednotlivé národy jsou jinak ustrojeny k tomu, jak hodnotí a cítí svůj život. Mám ale pocit, že Češi, tradičně jeden z nejklidnějších a nejvtipnějších národů světa, se v poslední době naprosto zbytečně u mnoha věcí bičují.
Napsal jsem nedávno na tomto webu text o tom, že se mi nelíbí, že legendární hokejista Jaromír Jágr navštívil Babišovo Čapí hnízdo, jehož výstavbu provází podezření se zneužitím dotací. Místo věcné diskuse se strhla přestřelka a dostal jsem i mnoho mailů, že jsem „debil“, protože jsem si dovolil „sáhnout“ na náš poklad jménem Jágr. Nemám nic proti Jaromíru Jágrovi, za jeho hokejovou kariéru se mu mají stavět pomníky. Ale nelíbí se mi, že byl právě v této době v Čapím hnízdě, protože za tím vidím určitý úmysl, jak podpořit pana Babiše právě v této kontroverzní kauze.
Když jsem kritizoval nový televizní seriál „Trapný padesátky“, který běží na ČT (je podle mě skutečně hrozný), tak se ozvala spisovatelka Irena Obermannová, jež k němu dělala scénář. Ta mi chce za má slova rovnou nafackovat. Je mi to sice jedno, ale jí to drží na jejím Facebooku dlouho.
Kolega Karel Steigerwald to zase před pár dny schytal za to, že si dovolil napsat, že písničkář Jaromír Nohavica nemá dostat od prezidenta Miloše Zemana státní vyznamenání, protože kdysi spolupracoval s komunistickou státní bezpečností. Je to jen názor, nic jiného. Někdo s ním souhlasí, další ne. Přesto se strhla další bouře. A další se už rychtují podobně jako hurikány v Atlantiku.
Přitom by stačilo ubrat na sociálních sítích a v internetových diskusích trochu plynu. Očekávaný a vyhlížený pocit štěstí by se více rozšířil a mohli bychom poskočit v žebříčku World Happiness Report výš.
Podle všeho je to ale naprosto nesplnitelné přání, protože obyčejnou kritiku a vyjádření názoru si někdo plete s nenávistí a osobní záští.
Historik, politik a spisovatel František Palacký (1798 – 1865), někdejší nezpochybnitelná morální autorita české společnosti, ve svém díle „Idea státu rakouského“ napsal slavnou větu „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ Když ho budu parafrázovat, tak je jasné, že bude také platit „Byli jsme před Babišem, budeme i po něm!“ či „Byli jsme před Zemanem, budeme i po něm!“.
Nejde v tomto případě o život, i když to veřejnosti kdekdo podsouvá. V říjnu jsou volby do Poslanecké sněmovny a příští leden hlasování o novém prezidentovi. Lepší než nadávat a proplouvat bažinami internetových diskusí, je jít k volbám. Třeba si už za pár měsíců potvrdíme, že patříme k ještě šťastnějším národům, než si myslíme.
