Autentická zpověď: Každodenní zkušenost s imigranty v Německu
Ne, nebudu v tomhle sloupku psát o loupežích, vraždách či znásilněních páchaným v Německu imigranty. Tohle je popis drobných starostí, problémků a třecích ploch, jež vyvolala migrační vlna a vítací politika v Německu. Tedy nic dramatického, ale pěknej opruz.
Naše čtenářka je sice původně Češka, ale skoro třicet let v Německu, s německým manželem a práce i bydlení mezi Němci z ní v podstatě udělaly Němku. Je plně asimilovaná. Pod příslibem anonymity (bojí se německých cenzurních úřadů) se nám svěřila se starostmi všedního dne, které s imigranty do Německa přišly:
„Dlouho jsem nemohla pochopit, jak to, že je v zemi tolik Turků — kdo je tam přijal, proč jich ale většina nepracuje, bere jen sociální podpory od státu. Pracovala jsem tam u statistického úřadu a mimo pracovní dobu chodila (si přivydělávala — za dotazník bylo pět eur) v rámci takzvaného mikrocensu po domácnostech s dotazníky. A prošla jsem jich hodně, kde bydleli cizinci — sociální byty.
Z toho, co jsem si tam všechno vyslechla, by se dal tenkrát psát román — většina jich má iks dětí, německy se nikdy nenaučili, třebaže tam žili desítky let, jen jejich děti už mluvily — musely kvůli škole. Spousta jich nevěděla data narození dětí (děti samy mi to často četly z dokladů, když to matky neznaly). Ani rodiče většinou neznali data svých narození — měli jsme pak ve statistice nejvíce respondentů s datem narození 1. ledna — to dostávali všichni, kteří to neznali.
Při mém přijetí ke státnímu úřadu byl v mé smlouvě bod — pokud bych cokoli negativního řekla například proti Turkům, ihned následuje výpověď. Má dobrá známá prodává oblečení. Jednou jsem se u ní stavila, obchod nebyl moc plný a prohodily jsme spolu pár slov. Při tom jsem si všimla snědé „cizinky“ s šátkem na hlavě, v rozevláté vícevrstvé sukni, jak něco drží v ruce (svetr, triko), sehne se a hbitě si to obvázala pod sukní kolem nohy. A vůbec jí nevadilo, že se na ni dívám.
Hned jsem mou známou upozornila — ta ovšem jen mávla rukou a říká: My máme od šéfa instrukce, že máme dělat jakoby nic a nechat je jít. Když se totiž zavolá policie, je to k ničemu — ta je taky nezadrží a nechá jít! Oni — imigranti — tohle vše samozřejmě velice brzo vycítili a takových případů jsou sta a sta; sama jsem byla u toho, kdy u kasy stál imigrant s drahou koženou bundou, podal pokladní 20,– €, ta na něj vyjeveně kouká a on: Bezahlen Mutti Merkel — tedy ať to zaplatí drahá máti Merkelová. Čekala jsem tehdy, co se bude dít, pokladní mu bundu v sáčku chtěla vzít, přicházela ochranka a ta (tedy ten) jednoznačně na prodavačku zavrtěl hlavou, aby ho nechala jít!
Bydlím s mužem na vsi, kam nám je bohužel (tedy samé mladíky) nastěhovali také — máme jich tam kolem třiceti (nikdo se obcí neptá, jak jsou na tom finančně, jednoduše dostanou nařízení, že musí tolik a tolik Flüchtlinge přijmout — a fertig). V naší vsi máme velké problémy s internetem, vše je zastaralé, chtěli jsme taky dělat novou silnici, jež je v zoufalém stavu, ale nebude nic — peníze jdou na uprchlíky.
Ze začátku, když k nám přišli, nebyli moc vidět, proběhli od autobusu, ovšem dneska už jsou velice sebevědomí, dobře a draze oblečení — ve vsi se taky hned našlo velké množství dobrovolníků, co je vozí po doktorech, nákupech (i když by mohli jezdit busem, který mají zadarmo!). Máme na ,návsi‘ krásný trávník, staráme se o něj, aby bylo vše čisté, uklizené. Oni na to kašlou, cestu si ,zkracují‘ právě přes ten trávník, plivou kolem sebe, v létě si uprostřed dokonce udělali oheň — no Němci jen koukali, ale nikdo by si neodvážil říct ani slovo. Když jsem já začala protestovat, hned mě tišili, že oni jsou to chudáci a že jen co se naučí řeč a integrují se, jistě se změní. Vyplouvá na povrch, že dvě třetiny těchto mladých mužů mají jen slabé, ani základní vzdělání a to, co mají, je tak na úrovni našeho prvního stupně.
Co všechno dostávají od státu? Krom podpory měsíční jízdenku kamkoliv, také kartu za 80,– € na telefonování, těch výhod je více. U vchodu do zábavního parku u nás v Hesensku je tabule: Vstup dospělí 15,– eur, děti 10,– eur, psi dvě eura a Flüchtlinge (tedy uprchlíci) 0 — nula.
Naproti našemu domu je jediný obchod ve vsi — pekař – a na stěně domu je připevněn automat na cigarety. Ze začátku, když k nám vloni přišli (tedy byli přiděleni), tam párkrát dělali randál, pokoušeli se do automatu dostat, mlátili do toho. A ejhle — během krátké doby dostali nějakou ,zázračnou‘ kartu a cigarety jim automat vydá. Musí se do něj totiž strčit Ausweis (občanka — kvůli zletilosti), bez toho to nejde. Nevím vůbec, co jim tak rychle dali (ještě občanku nemají). Balíček hned na místě rozervou, obaly hodí, kam se jim to hodí (třebaže jsou všude odpadkové koše), zrovna tak vajgly.
Než přišli, byli jsme místním plátkem vyzváni jim špendovat oblečení, kola, dětské kočárky. Opravdu, mezi těmi třiceti jsou dvě mladinké dívky — muslimky s dlouhými šaty a šátky – a obě během roku otěhotněly a porodily. Pochopitelně se plno ,dobráků‘ našlo — před farou se denně vršily kopce krabic a pytlů s oblečením, plno kol, dětských, pro dospělé, tříkolky. Skončilo to tak, že oblečení si z nich nikdo nevzal, stálo to u nich na dvoře (bydlíme nedaleko) na dešti. Dnes chodí ve značkových hadrech za naše peníze. A kola tam rezavějí dodnes — nezájem.
Už za krátký čas stálo v plátku: Kdo může darovat, prosíme pro uprchlíky ještě o dobré počítače, notebooky. Navíc jim obec sama zakoupila kolem Vánoc pět nových notebooků. Co se týče žen, jsou pro ně opravdu jen něco nejnižšího. Jak jsem se zmínila, ty dvě ženy ,smějí‘ chodit jenom za nimi, ne vedle. Taky když s nimi někdy jedu autobusem do města — tam snad všichni jezdí denně, co taky na vesnici se nudit, že jo —, jakmile bus přijede, odstrčí nás (ať mladé, či staré) a rvou se dovnitř. Zrovna tak pak na místě.
Oni nechodí po jednom, vidět jsou jen v houfech, shromažďují se hlavně u nádraží, dříve tam člověk natrefil hlavně na bezdomovce, ty ale nějak ,vytlačili‘ a roztahují se tam sami, jsou jich hordy. Zrovna tak na pěší zóně, kde hned jak vyleze na jaře sluníčko, sedávali většinou důchodci — se nenajde jediná volná lavička, všude jen ,oni‘, posměšně pozorují Němce (samozřejmě hlavně mladá děvčata) a jsou opravdu více než nepříjemní.“
Mám něco dodávat? Myslím, že není třeba!
