Machiavelli v kostýmku: Nový životopis Angely Merkelové ukazuje, proč opět vyhraje volby
Málokterý evropský politik byl v posledních letech podroben tak drtivé kritice, jako německá kancléřka Angela Merkelová. Zejména kvůli jejímu vstřícnému postoji k uprchlíkům. Přesto Merkelová podle všech průzkumů v neděli přesvědčivě vyhraje další volby a zůstane v úřadě. Proč je ale tak silná? Na to odpovídá její biografie, kterou napsal britský politolog Matthew Qvortrup a jmenuje se jednoduše „Angela Merkel – Nejvlivnější evropský politik“. Vyšla nedávno i v češtině v nakladatelství Bourdon, a pokud chcete lépe pochopit zákulisí německé politiky a to, že Merkelová není pouze „ta nudná paní v kostýmku“, jak ji vidíme v televizi, rozhodně stojí za přečtení.
Z celé knihy je zřejmá jedna zásadní věc, která je zde dokumentována na mnoha příkladech. Angela Merkelová jak své politické soupeře, tak část veřejnosti, dokonale mate. Většinou působí klidně, až nudně, vypadá jako neškodná teta z vedlejší ulice. Nenechává se na rozdíl od jiných politiků před publikem unášet emocemi. Není výstřední a její proslavené trochu staromódní kostýmky navozují dojem, že její konkurenti si ji mohou takzvaně namazat na chleba. Není většího omylu. Merkelová dokáže svým vystupováním a jednáním uchlácholit zejména některé muže, ty pak ale ze zákulisí uštkne jako had a podá jim jed, který znamená často konec jejich politické kariéry.
Autor Matthew Qvortrup, který je profesorem politologie na Univerzitě v anglickém Coventry a publikoval řadu studií o evropské politice a dějinách, dokázal ze svého londýnského sídla, poměrně přesně popsat silné i slabší stránky kancléřky Merkelové. Jenže ty slabší veřejnost většinou není schopna rozluštit a někdy ani zaregistrovat.
Řekněme si hned na začátku, že Qvortrup kancléřce spíše ve svých popisech německé politické scény fandí, i když to nechce dát najevo úplně otevřeně. Ale i na něm je vidět určitá fascinace touto osobou, která je nejvlivnější ženou světa posledních 15 let a jedním z nejdůležitějších politiků začátku 21. století. Merkelová je Niccolò Machiavelli (italský autor slavného pojednání Vladař, kde rozebírá, jak funguje moc a jak správně vládnout) současnosti.
Qvortrup líčí ve své biografii nesčetné scény zákulisních bojů v německé politice i pro některé těžko pochopitelný „fenomén Merkelová“. Vysvětluje a hodnotí jej z různých úhlů a vrací se u toho do minulosti a často srovnává jednání jiných německých politiků a kancléřky. Z celého díla plyne, že Angela Merkelová nespadla z nebe, ale že si svoji pozici budovala mimořádně trpělivě a hodně dlouho. A to nejde bez mnoha důležitých styků, kontaktů a lobbování. Většina politiků ale při tom stojí před zrcadlem a zálibně se prohlíží, zatímco Merkelová je často schovaná za oponou. Jenže tam tvrdě pracuje.
Britská biografie německé kancléřky proto podrobně popisuje, kde se vlastně bere síla Angely Merkelové.
Má například pod kontrolou svoji stranu. Když se jí někdo vzepře, může očekávat odvetu. Ta přijde nečekaně a zasáhne dotyčného na slabém místě. Například se o něm něco objeví v médiích. Qvortrup se domnívá, že za tím často stála právě samotná Merkelová, která si dlouho budovala dobré vztahy s některými novináři. V kancléřství se také obklopuje spolupracovníky (často jsou to ženy), které zná dlouho a zcela jim důvěřuje. Tvoří jakýsi „politický gang“.
Zajímavé je, že na Merkelovou také nikdy nevyplaval nějaký větší skandál, který by se týkal korupce. Vždy se navíc dokáže separovat od lidí, kteří byli do něčeho podobného zapleteni. Kniha například uvádí, jak „opustila“ kvůli černému financování strany CDU i někdejšího kancléře Helmuta Kohla, který ji do vysoké politiky dostal. Protože je z tohoto pohledu „čistá“, má i dobré páky na byznys, není prostě uplatitelná a může klasickému lobbování firem lépe odolávat.
Na druhou stranu ji život v komunistickém východním Německu naučil, jak některé věci obejít a přitom zůstat naoko konformní. To bývá v politice výhodou. Podle životopisu ji to přivedlo i k tomu, že v případě ekonomických záležitostí je spíše pravicová, i když na voliče působí jako jasný symbol středu.
Biografie Merkelové se v závěru samozřejmě věnuje i aktuální migrační krizi, protože kancléřka svoji „vítací“ politikou k uprchlíkům pořádně rozbouřila jak politickou, tak společenskou scénu v celé Evropě. Qvortrup úplně v posledním odstavci své knihy popisuje, že Němci rozlišují mezi dvěma druhy politiků: idealisty (Gesinnungsethiker) a realisty (Verantwortungsethiker). Idealisté opírají své činy o vznešené myšlenky, a to bez ohledu na následky. Realisté si věc propočítají a jednají tak, jak situace vyžaduje, i kdyby to bylo v rozporu s převládajícími pocity či ideologií. Merkelová, samozřejmě, byla vždy stálou členkou realistů. „Uprchlická krize byla takovým okamžikem, kdy Merkelová opustila pragmatické chování,“ upozorňuje ale Matthew Qvortrup. Pokračuje slovy, které osvětlují nejenom celý život Merkelové, ale i možný důvod, proč v neděli vyhraje volby: „Ovšem jak to pragmatikům sluší, když se vyjevila tvrdá politická realita (myšleno v tomto případě migrační krizi – pozn. autora), byla ochotna zříct se svého idealismu.“
Angela Merkelová přitom nikdy neudělá všechno, co po ní těkavá německá a evropská společnost chce, protože je dostatečně silná, aby ustála i velké krize. Udělá ale téměř všechno, aby své soupeře a nepřátele porazila a využije k tomu jakýchkoli prostředků. Výsledek dalšího kola jejího vítězného tažení proto uvidíme v neděli. Proč tomu tak bude, ukazuje biografie kancléřky poměrně přesně.
