Nadité erární vemínko aneb Kolik má stát přispívat na činnost politickým stranám?
Nadcházející volební klání nebude jen soubojem o poslanecká křesla (a potenciální účast ve vládě), ale i o příspěvky ze státní kasy. Ve hře je kupa peněz a na část z nich si mohou sáhnout (a nejspíš i sáhnou) některé strany, kterým vstup do sněmovny zůstane nakonec zapovězen. Ty méně úspěšné a zcela neúspěšné však nedostanou nic. Je takové dělení financí správné? A je žádoucí, aby stát živil politické strany s jejich zatuchlými sekretariáty?
Začněme příspěvky vázanými přímo na volby. Každá strana či hnutí, která ve volbách získá více než 1,5 procenta hlasů, obdrží za každý získaný hlas stokorunu. Celkový zisk pak závisí na volební účasti. Čím větší účast a více odevzdaných hlasů, tím vyšší je i příspěvek do stranické pokladny.
To ale není vše. Každá strana, která získá přes tři procenta hlasů, vedle příspěvků za každý odevzdaný hlas získá i minimálně šest milionů korun ročně jako dotaci na svou činnost. Za každou započatou desetinu procenta nad hranicí tří procent se tento roční příspěvek na činnost zvyšuje o 200 tisíc korun. Při zisku 5 procent tak může dosáhnout maximálně 10 milionů korun. Pak už se tento příspěvek nenavyšuje, ale strany s vyšším ziskem procent neostrouhají. Na každého zvoleného poslance ročně dostávají z eráru příspěvek 900 tisíc korun. Další nemalé roční příspěvky jsou navázány na zvolené krajské a pražské zastupitele.
Podtrženo sečteno, každoročně si erár „vydržuje“ politické strany stamiliony korun. Například v loňském roce jim na činnost poslal 507 milionů korun a v posledním volebním roce do sněmovny 2013 to bylo společně s příspěvky za obdržené hlasy 954 milionů korun. Slušná hromádka peněz, že? A kolik to bude letos? To záleží i na každém z nás.
Při pohledu na tyto uvedené cifry člověka napadne hned několik úvah. Například proč příspěvek za hlasy dostanou jen některé strany, tedy takové, které dostanou více než 1,5 procenta? Nejsou ty malé tímto limitem diskriminovány? Vždyť i ony mají určité výdaje s volební kampaní. A když nezískají nic, mohou zaniknout. Tomu by se dalo oponovat tím, že z politické strany se nesmí stát podnikatelský projekt, který by vznikal jen za účelem zisku státních peněz. Protože při neexistenci procentuální hranice by si už při pár stovkách hlasů přišel na desítky tisíc korun.
Mnohé čtenáře by mohla napadnout myšlenka, že není potřeba platit strany ze státního rozpočtu, protože by si na svůj provoz měly vydělat nebo jej financovat z členských příspěvků. Jenže tady je kámen úrazu. České politické strany připomínají spíš početně omezené elitářské kluby. Nelze zde mluvit o žádných masových stranách, jako tomu je v Německu či Rakousku. Z členských příspěvků tedy provoz strany financovat nelze. Kde tedy vzít potřebné peníze z jiných zdrojů, ale nezaprodat přitom vlastní duši? To je, oč tu běží.
V době oligarchizace politiky není problém pro některé podnikatele a miliardáře zafinancovat provoz strany, problém pak je ten, že už nejde o politickou stranu v původním slova smyslu, ale de facto o firmu autoritativně a manažersky řízenou. To už je druhý extrém. V zájmu zachování demokratické a pluralitní soutěže stran, ale většího příklonu k širším masám by se mělo začít diskutovat o změně modelu financování stran. Je zcela správně, že jsou zavedeny výdajové limity na kampaň, na druhou stranu je potřeba, aby řada stran přestala spoléhat na erár jako téměř jediný zdroj příjmů. Jednou z forem mohou být například daňové asignace ve výši – dejme tomu – 0,5 % měsíčního příjmu sympatizanta nebo člena.
Vše je sice hudba budoucnosti, ale začít uvažovat by se o tom mohlo. Na jedné straně tu totiž máme staré zkostnatělé strany, které žijí ze své podstaty a historie. Ale pak přicházejí nová hnutí a strany a před nimi tu stojí velké překážky většinou v podobě nedostatku financí. Mohou sice být nositelem zajímavých myšlenek a mít ještě zajímavější návrhy, ale nemají dostatek peněz na to, aby kolem sebe udělaly tu patřičnou show a rozruch. Výsledek je pak takový, že o těchto uskupeních ví málokdo, při prvních volbách strana získá zlomek hlasů a kvůli „nezájmu“ zanikne. Přitom o ostatní strany není primárně zájem o nic větší, ale lidé jim hlas dají, protože alespoň o nich něco někdy viděli a slyšeli, ale víc nic. Vyplacené miliony korun z eráru jsou pak dopingem, který mnohdy takovou stranu uvelebí do slastného spánku, pro své voliče neudělá nic a vzbudí se opět až za čtyři roky, až půjde o nové hlasy a tedy i nové státní dotace. Nejprve však erár peníze na tyto dotace vytáhne z kapes obyčejných lidí.
