Exkluzivně z neklidné Barcelony: Jak jsem neviděl Messiho
Editor Reflexu Matěj Bartošek z katalánské metropole: Tenhle příběh by se mohl stát komukoliv. Stal se ale mně. Proto ho píšu.
Důležitý je kontext. Jako každý rok i v prosinci 2016 jsem slavil narozeniny. Tentokrát kulaté. Možná i proto jsem dostal vykutálený dárek: peníze. Abych byl přesnější: finanční obnos využitelný výlučně na fotbalový zápas kdykoliv kdekoliv. Rozhodl jsem se pro Barcelonu.
Šlo to pomalu. Nevěřili byste, jak náročné je sladit termíny čtyř kamarádů na podobný výlet. Představa, že během středoevropsky studeného března vyrazíme na jih, vzala brzy za své. Z různých důvodů nevyšel ani duben. Ani květen. Ani červen. O prázdninách jsme se do toho ale opřeli. Přelom září a října se jevil jako vyhovující termín. V Praze (už) zima, v Barceloně (ještě) teplo. Neodradil nás ani ne úplně atraktivní soupeř. Las Palmas? No a co. Objednali jsme lístky, letenky, hotel. Všechno směrovalo k úžasné pointě. Nemohli jsme se dočkat.
Pak začala i česká média psát o katalánském referendu. Nějaké povědomí jsme o něm měli, vůbec jsme však netušili, že se bude konat v den, kdy bychom měli být přikováni ke čtyřem sedadlům ve 34. řadě sektoru 342. No nic, ve městě bude trochu rušno a na Camp Nou možná bude víc katalánských vlajek, říkali jsme si. Pár dní před odjezdem ale začalo přituhovat. Španělská vláda poslala do Katalánska čtyři tisíce policistů. Desetitisíce demonstrantů v centru Barcelony. Další policejní posily směřují na sever země. Katalánci odpovídají tím, že obsazují volební místnosti. A tak dále. Pořád jsme to brali s nadhledem.
Přiletěli jsme v sobotu, den před zápasem. S Barcelonou jsme si padli do oka okamžitě. V neděli jsme se courali městem. Kdybychom se občas nepodívali na internet, o referendu bychom nevěděli vůbec nic. Natož o nepokojích a zraněných. Revoluce nám zůstala zcela utajena. Přesto jsme se s ní měli setkat.
Ke Camp Nou jsme se dostali hodinu a čtvrt před zápasem. V autobuse s námi jel zájezd korejských studentů v dresech Barçe. Prý přijeli na Messiho. Nic jsme netušili. Nerozhodilo nás ani, když jsme zjistili, že stadión je pořád ještě zavřený. Hodinu a čtvrt před zápasem? Prostě jiný kraj, jiný mrav.
Po dvaceti minutách už to ovšem začalo být podezřelé. I přesto, že stále se rozrůstající dav nevykazoval sebemenší známky nervozity. Pak začaly chodit zprávy od kamarádů z Prahy. Zápas je prý zrušen. Zkusili jsme oficiální stránky FCB – nic. El País – nic. Guardian – nic. Na iDnes ale měli jasno: můj dárek se rozplynul v oparu revoluce, naše cesta do katalánské metropole nebude mít svůj vrchol. Uvěřili jsme až za chvíli. Davem se ta zpráva šířila po troškách. Zápas je přeložen o hodinu. Zápas zrušila Španělská fotbalová asociace. Zápas zrušilo vedení Barcelony.
My věděli, že máme smůlu. Když jsme odcházeli od stadiónu, bylo čtvrt na pět. Mnohatisícový dav tleskal. Nechápali jsme, jestli protestuje, nebo solidarizuje se „svými“. Zevnitř se ozvala píšťalka. Zápas začal. Bez diváků. Bez nás.
Cestou jsme potkali rodinu z Norska – máma držela za ruku brečící holčičku. Na zápas před prázdnými tribunami jsme se nakonec dívali v jednom barcelonském baru. Obsluhoval nás chlapík, jenž vypadal jako Messi. Když jsme mu ukazovali lístky, říkal, že jeho kamarád přijel na zápas až z Argentiny. Jak jsem říkal, tenhle příběh se mohl stát komukoliv.
Více o referendu a nepokojích v Katalánsku si přečtěte v novém tištěném Reflexu, který vychází ve čtvrtek 5. října.
