Vladimír Pikora: Blíží se to. Novou krizi způsobí centrální banky
Příznaky ekonomické krize, která by mohla překonat i tu velkou z před deseti lety, se množí. Otázka zní: Mohou se opravdu překlopit v novou krizi, která zasáhne vyspělé světové ekonomiky a ohrozí i nás? Nebo jde jen o plané strašení některých ekonomů, kteří se živí předpověďmi jevů a událostí, které nikdy nenastanou?
Je to přesně deset let, co začala poslední globální ekonomická krize. Pro Čechy sice začala až koncem roku 2008, ale skutečný výstřel ke krizi přišel 9. srpna 2007. Tehdy jedna z velkých globálních bank zmrazila investorům možnost vybírat vklady z jejich fondů s majetkem ve výši 2,2 miliardy dolarů. Většina lidí, politiků, ale i centrálních bankéřů tomu tehdy ještě nevěnovala velkou pozornost. Ostatně světová ekonomika byla v tu chvíli tak rozjetá, že nevěděli co dřív.
Právě to však bývá definiční znak začátku krize. Dlouho pro ni vzniká podhoubí, aby pak přišla jedna zpráva nebo událost, která rychle vyvolá další události, a krize je v mžiku na světě v plné síle.
Dost to připomíná situaci, když vaříte těstoviny. Voda v hrnci nejprve vře a vy víte, že za chvíli přeteče, pokud hrnec hned neodstavíte. Člověk však někdy neodolá pokušení. Dívá se, jak to vře, a říká si, že má vše pod kontrolou, že ještě stačí připravit cedník, teprve až pak, za sekundu, sporák vypne. Jenže vše má rychlejší spád. Jen se otočíte pro cedník – a najednou se nestačíte divit, kam všude za tu chviličku voda natekla. Tak to je přesně současný stav světové ekonomiky. Globální vládcové a centrální bankéři mají pocit, že mají vše pod kontrolou a že včas – až to bude potřeba – šlápnou na brzdu. Jenomže to si mysleli vždy. A obvykle jim to nevyšlo.
Strašák č. 1: Přehřívání
Česká ekonomika se nyní přehřívá. Mezikvartálně rosteme nejrychlejším tempem v historii, po niž se statistika sleduje. Meziročně o 4,5 procenta. I to je velmi rychlý růst; od roku 1995 totiž roste naše ekonomika v průměru meziročně jen o 2,6 %. Jinými slovy, tak rychle jako teď nemůžeme růst dlouho. A s globální ekonomikou to je podobné.
Politici a centrální bankéři se však tváří, že od teď už budeme pořád jen růst. Úplně popírají to, co každý ekonom i studentík ekonomie ví, a tedy, že se tržní ekonomika pohybuje v cyklech. Víme i, proč to je. Existují různé nepatrně se lišící teorie hospodářských cyklů. Velmi pěkně propracovanou ji má například takzvaná rakouská škola, která z cyklu viní především centrální banku. V kostce jde o to, že centrální banka špatně a ve špatný okamžik nastaví své úrokové sazby.
Centrální bankéři (s mnoha akademickými tituly) se však tváří, že nikdy ekonomii nestudovali. Snad že pro stromy už nevidí les. Například guvernérka americké centrální banky Janet Yellenová nedávno prohlásila, že krize podobné té z roku 2008 se již během naší doby nedočkáme. Zní to hezky, ale je to naprostá pitomost nehodná studovaného ekonoma. Je to asi podobně hezké, ale nepravdivé tvrzení, jako že se lidstvo poučilo a už nikdy nebude válka.
STRAŠÁK č. 2: Příliš levné úvěry
Právě centrální banky budou podle mě tím, kdo nadcházející krizi opět způsobí. Dostaly se totiž svou politikou v posledních letech do slepé uličky.
Za „normálních okolností“ by mělo platit, že příliš rychle rostoucí ekonomika je zchlazovaná dražšími úvěry, tedy vyššími úrokovými sazbami. A naopak ekonomika v krizi je podporována levnějšími úvěry, tedy nižšími úrokovými sazbami. Jenomže dneska je všechno jinak. Svět jako celek roste a úroky jsou nebývale nízké. A to je velký problém. Pokud v tento okamžik centrální banky úrokové sazby zvýší, předlužení lidé nebudou schopni splácet své dluhy podobně, jako tomu bylo před deseti lety. Když centrální banky své úrokové sazby nezvýší, lidé se zadluží ještě víc, finanční trhy se přehřejí, vznikne obrovská cenová bublina a nakonec přijde hrozná krize. Vlastně ať centrální banky udělají cokoli, bude to špatně. Tak tomu ale být nemuselo, pokud by své kroky dokázaly racionálně posoudit zavčasu. A možné to bylo, ne že ne; kdo chtěl, mohl kupící se problémy rozpoznat již před drahně lety.
Důvodem celého problému je to, že centrální banky doslova po celé planetě léčily poslední krizi špatně. Poslaly své úrokové sazby do záporných hodnot a nalily do ekonomiky rekordní množství peněz.
A nemusíme ani chodit do zahraničí. Naše ekonomika sice roste mezikvartálně nejrychleji v dějinách, ale tříměsíční úroková sazba, za niž si banky půjčují samy mezi sebou, činí jen 0,46 %. Je tedy bezmála nejnižší v dějinách. Tak nízké úroky nejsou normální v žádné době – natož v době tak rychlého hospodářského růstu. Víte, že v srpnu 2009, tedy v době, kdy česká ekonomika už prudce padala, činila tato tříměsíční mezibankovní úroková sazba 1,89 %, tedy víc než dnes? Jinými slovy: My dnes máme úrokové sazby ještě nižší, než kdybychom byli v ultra krizi. Co budeme dělat, až v krizi opravdu budeme? Jak potom ekonomiku podpoříme, když dalším zlevněním úvěrů to už nepůjde?
No – nejspíš zavedeme záporné úrokové sazby, jako tomu bylo v mnoha zemích světa. To ale už vůbec není normální. Neboli čím dál víc, s každým rozhodnutím centrálních bankéřů se tak neustále víc a víc vychylujeme z rovnováhy.
Vychází z toho jediné. Příští krize skutečně bude jiná než ta poslední. Bude horší. Možná ne co do počtu nezaměstnaných, ale rozhodně ano co do míry nerovnováh v ekonomice. Svět se od poslední krize změnil. K horšímu. Banky tisknou nekryté peníze ostošest. Technologie se však posunuly. Vznikly kryptoměny, internet je všude. Na tak překotný vývoj však teoretická ekonomie dosud nestačila zareagovat.
Neumíme říct, kdy přesně krize přijde. Jediné, co lze říct, je to, že se blíží. Pro mnohé posměváčky je to málo. Nejraději by znali přesné datum. Já je chápu, ale tady ekonom nemůže sloužit.
Pokud je tohle pro někoho argument, proč je ekonomie pavěda, doufám, že si to myslí i o medicíně, která vám taky nestanoví datum úmrtí, ale řekne vám, zda jste více, či méně zdraví. Když mi umírala matka, ptal jsem se lékařů, kolik jí dávají času. Tvrdili tři až šest měsíců. Tři dny poté byla mrtvá. Některé věci prostě dosavadní úroveň poznání neumí říct přesně. Vtip je totiž v tom, že krizi může leccos uspíšit, či naopak oddálit. A tím leccos jsou míněny události typu teroristické útoky – jejichž načasování samozřejmě nikdo neodhadne.
STRAŠÁK č. 3: Finanční trhy a nemovitosti
Přesto však o tom, že se krize blíží, svědčí řada věcí. Asi nejvíc do očí bijící jsou finanční trhy. Finanční trhy v USA rostou už více než osm let. Dow Jonesův index historicky poprvé překonal hranici 20 tisíc bodů. Dnes je 3,4× výš než v roce 2009 a o 57 % výš, než když byl na svém vrcholu v roce 2007. Německý akciový index DAX je 3,5× výš, než když byl na dně roku 2009, a je o 53 % výš než na vrcholu roku 2007. Tehdy byla přitom ekonomika přehřátá a ceny akcií velmi nadhodnocené.
Velkým strašákem jsou i ceny nemovitostí. Podle indexu S&P / Case – Shiller U.S. National Home Price Index jsou v USA ceny nemovitostí na novém historickém rekordu. Jsou o tři procenta výš než při vrcholu v roce 2006. Nemovitosti tak jsou 2,5× dražší než v roce 1990. To nemůže vydržet a musí přijít korekce.
Podobné to je i v Evropě. Tady je růst cen nemovitostí ještě dramatičtější. V Londýně jsou ceny 2,5× vyšší nikoli od roku 1990 jako v USA, ale od roku 2003. Jde jen o to, jak velká bude korekce. Třeba v roce 1992 byly ceny nižší o 32 % než v roce 1989, krize let 2008 a 2009 pak přinesla pokles o 19 %. Jinými slovy, londýnské nemovitosti dříve či později poklesnou o desítky procent.
STRAŠÁK č. 4: Nezdravé banky a úvěry
Dalším nezdravým signálem jsou slabé evropské banky. Jedná se zejména o Itálii. Jsme deset let od krize a italské banky se z ní ještě nevylízaly. Podíl špatných úvěrů na všech úvěrech jim téměř lineárně roste a je čtyřikrát vyšší než v roce 2009. Italská vláda se snaží pomáhat. Jen v létě pomohla bankám částkou 4,8 miliardy eur, a navíc dala státní záruky ve výši 12 mld. eur. Kumulovaně může stát italské daňové poplatníky jen tento balíček 442 mld. Kč. Problémem je, že Itálie je dlouhodobě jednou z nejzadluženějších zemí planety. Její dluh činí 133 % hrubého domácího produktu (HDP), v roce 2007 to bylo 100 %. I mnoha dalším zemím hrozí předlužení. Ani Řecko není stále vyřešené. Jeho dluh k HDP v roce 2016 činil 179 %, v roce 2007 to byla 103 %.
Dluh je problém po celém světě. Centrální banky daly lidem signál, že je chtějí zadlužit, když poslaly úrokové sazby k nule. Celkový dluh amerických domácností se tak ve druhém čtvrtletí dostal na nový rekord 12,8 biliónu dolarů. Utrácení na dluh skrze kreditní karty je nejvyšší v historii. Je to horší než před poslední krizí. Rekordně zadlužení jsou i američtí studenti. Lidé se přitom zadlužují na věci, které ztrácejí hodnotu. Například úvěry na auta překonaly všechny meze. Až přijde krize, budou je lidé masově prodávat a ceny ojetin padnou o desítky procent. Propad bude mnohem větší než u nemovitostí. Bude je ničit fakt, že kvůli regulaci se svět přesune k elektrickým autům. Nafťák bude bezcenný a jeho prodejem nepůjde úvěr splatit.
STRAŠÁK č. 5: Nejsou lidi
Alarmující je také trh práce. Ten náš je přehřátý silně. Nejsou lidé. Není koho zaměstnat. Na jedno volné místo nyní připadá jen 1,6 uchazeče. V červnu 2008 jsme se dostali na 1,96 uchazeče o jedno volné místo. I tehdy ekonomika narazila. Zaměstnavatelé si ani nemohli vybírat a museli vzít každého, i když neměl předpoklady vykonávat svou práci kvalitně. To nikdy nemůže skončit dobře. Nyní přijde ohromný tlak na růst mezd. Vláda to už neskutečně nerozumně, v ten nejhorší možný okamžik, odstartovala tím, že od ledna zvedne minimální mzdu o 10,9 %. I to už tu bylo. Ve čtvrtém kvartále 2008 rostly mzdy nominálně o 8,1 %. Zaměstnavatelé byli tehdy dotlačeni ke zdi. Víte, kde jsme byli o dva roky později? Mzdy rostly jen o 0,7 % a průměrný počet uchazečů o jedno místo byl 18,2.
Když nemáte koho dál zaměstnat, už nemůžete růst. Jediné, co může pomoci, je, že začneme víc využívat technologie, nahrazovat lidi stroji nebo dovezeme zaměstnance z Balkánu nebo zlepšíme řízení práce.
A opět mi to velmi připomíná rok 2008. Pamatuji, jak jsem nestíhal a honil se od zakázky k zakázce, od přednášky k přednášce. Stejné to je i teď. Letošní podzim mám opět plný přednášek a opět mám v nejbližších dnech odevzdat mraky analýz. Budu muset zdražit – tak jako všichni, kdo nestíhají. Je to takové déjà vu. Už jsme to zažili. A pak přišla krize.
Tak jako vždy nejhůř krize dopadne na zadlužené. Špatně dopadne i na akciové spekulanty. A aspoň jedna dobrá zpráva na závěr: Minulá krize nahrála spekulantům se zlatem.
