Nepředvídatelné české právo: Ďuričko a Kajínek jsou na svobodě, Vocásek sedí
Kolik stojí lidský život? Není vlastně hanebné takovou otázku pokládat? Realita nám bohužel ukazuje, že si ji klást musíme. Protože časté causy vrahů propouštěných na svobodu, které v posledních měsících fascinovaly veřejnost, ukazují, že to sami nevíme. Že někdy „stojí“ to, že připravíte svého bližního o život, méně a někdy více.
Tóra (Starý zákon), druhá kniha Mojžíšova, 21:12: „Kdo udeří muže tak, že skutečně zemře, má být zcela jistě usmrcen.“ 21:14: „A v případě, že se nějaký muž rozpálí proti svému bližnímu až tak, že ho zabije se lstivostí, máš ho vzít i od mého oltáře, aby zemřel.“ Zprávy z tisku, přesněji jen jejich titulky: „Beny na Hrad! Volali vězni na propuštěného Ďurička. Ten chce hledat rozkradené miliardy. Vrah Kočky mladšího Ďuričko opustil karvinskou věznici. ‚Beny drž se!’ Ďuričko, který zavraždil Kočku mladšího, byl propuštěn za pokřiku vězňů. Ďuričko, vrah Kočky mladšího, je na svobodě. Mimo jiné musí abstinovat.“
Zdá se, že se principy spravedlnosti a odplaty poněkud posunuly. Zatímco v dobách Tóry byl ten, kdo druhého zabil, usmrcen, dnes je z něj popkulturní hvězda. Jaká je vlastně cena, kterou musíte obrazně řečeno zaplatit, když někoho zabijete? Přesněji zavraždíte?
Ďuričko
Vrah Bohumír Ďuričko (1953) patřil jako hoteliér k lepší pražské společnosti a byl kamarád i s řadou politiků, především sociálních demokratů. Tak se dostal na oslavu socdem partaje. Devátého října 2008 se účastnil křtu Paroubkovy knihy Evropa a svět očima sociálního demokrata. V průběhu večera došlo mezi ním a jiným prominentním hostem oslavy Václavem Kočkou mladším, podnikatelem s vazbami na špičkové sociální demokraty, ke konfliktu. Kontroverzní pražský podnikatel a syn legendárního vládce pražské matějské pouti začal Ďurička (který byl na oslavě pod vlivem alkoholu) dle jeho slov v banální opilecké hádce bít. Pátého listopadu 2008 vrah z vazby poskytl rozhovor MF Dnes.
V něm bitku popisuje takto: „Kočka zařval: Nenechám tě urážet tátu. A jednu mi ubalil. Byla to rána profesionála. Začala mi zevnitř krvácet pusa, ještě teď mě bolí zuby. Postavil jsem se a vytáhl pistoli. Myslel jsem, že to tím skončí. Místo vysvětlení jsem dostal druhou ránu a spadl na bříško mé přítelkyně. Jsem přesvědčený, že mě chtěl Kočka odzbrojit nebo zabít. Začal jsem krvácet, přítelkyně mi držela hlavu. Musel jsem ochránit tři životy, tak jsem začal střílet.“ Těmi několika výstřely Kočku mladšího zastřelil.
Pak se pokusil o útěk a ukrytí zbraně, což ostře kontrastuje s jeho tvrzením, že střílel v nutné obraně. Desátého dubna 2009 byl Bohumír Ďuričko odsouzen k dvanácti a půl letům vězení ve věznici se zvýšenou ostrahou, propadnutí pistole Sig Sauer a náhradě škody rodině Kočkových v celkové výši 1 550 000 Kč. Desátého dubna 2009 nastoupil do věznice Valdice, v roce 2010 byl přemístěn do věznice v Karviné.
Po vykonání dvou třetin trestu, který by mu vypršel v dubnu 2021, požádal o propuštění z vězení na podmínku. Soud mu vyhověl a třicátého října 2017 jej skutečně se sedmiletou podmínkou propustil. Musí se zříct alkoholu a jiných drog, nesmí držet střelnou zbraň, vyvarovat se kontaktu s rodinou Kočků a nepřibližovat se k jejich obydlí a majetku na vzdálenost menší než 100 metrů. Také má následující rok domácí vězení – musí od desáté večer do šesté ráno být doma ve svém pražském bytě. Na vazbu šel v roce 2008 na podzim, propustili jej – byť s tou podmínkou a zákazem chlastu – o devět let později. Jedna vražda tedy stála vraha devět let jeho života.
Kajínek
Vrah Jiří Kajínek (1961) byl roku 1998 odsouzen za dvojnásobnou nájemnou vraždu a jeden pokus o vraždu k doživotnímu trestu odnětí svobody. Soud mu kladl za vinu, že třicátého května 1993 v zatáčkách pod plzeňskou věznicí Bory po osmé hodině večer zastřelil plzeňského podnikatele Štefana Jandu (27) a jeho osobního strážce Juliána Pokoše (30), kteří na místo přijeli Mazdou. Těžce zraněn byl i další Jandův osobní strážce Vojtěch Pokoš (25), bratr zastřeleného Juliána. Jeho svědectví bylo pro Kajínkovo odsouzení klíčové. Motiv Kajínkova jednání byl zištný, dostal na podnikatele Jandu zakázku.
Všichni čtyři – vrah Kajínek, zastřelení Janda a Pokoš i přeživší Pokoš totiž byli významnými členy podsvětí. Kajínek měl v době vraždy sedět ve vězení za loupežné přepadení se zbraní. Tentokrát si ho najal pražský podnikatel, kterého Štefan Janda vydíral. Dal tedy Kajínkovi sto tisíc za to, aby Jandu zastrašil. Kajínek jako poctivý a svědomitý řemeslník vzal zakázku vážně a Jandu rovnou i s jeho bodyguardem zastřelil. Za dva životy (a pokus zmařit jeden další) dostal doživotí. 10. května 2017 Kajínka navštívila ve vězení v Rýnovicích manželka prezidenta Ivana Zemanová.
Den poté prezident Miloš Zeman oznámil v pořadu Týden s prezidentem na TV Barrandov, že v druhé polovině května udělí Kajínkovi milost. S jistými omezeními: se sedmiletou podmínkou, během níž se nesmí dopustit žádného trestného činu, jinak by se vrátil do vězení. 23. května 2017 Zeman milost podepsal a Jiří Kajínek byl ještě téhož dne propuštěn na svobodu. Seděl za vraždu dvou lidí devatenáct let, což znamená, že za jednu vraždu zaplatil devíti a půl roky svého vlastního života. Velmi podobně jako Ďuričko.
Vocásek
Vrah Zdeněk Vocásek (1963) byl posledním odsouzeným k trestu smrti v socialistickém Československu. Prvního ledna 1987 kolem jedenácté večer byl ve svém bytě zavražděn nevidomý Quido Frank (1939). Bývalý král pražských veksláků a gay klubů, který ovšem kvůli oční chorobě oslepl. Vrah na něj nejprve zaútočil kladivem, po úderech do hlavy však kladivu upadla násada. Pak jej bil do hlavy dvěma pivními půllitry, až mu je o hlavu rozbil. Následně aby svou oběť dorazil, jej bodal šroubovákem do hrudníku, břicha a do pravého oka. Policie hned vraha nedopadla, přestože nechal na místě otisky prstů.
Pátého dubna 1987 v nočních hodinách na Poděbradské ulici v Praze 9 policie náhodně zkontrolovala muže, který nesl dva kufříky. V jednom z nich nalezla zakrvácený nůž, zakrvácené byly i kalhoty zatím neznámého muže. Nalezli u něj doklady na jméno Ferdinand Koudelka, on sám se prokázal jako Zdeněk Vocásek. Druhý den ubytovnu, kde bydlel majitel dokladů na jméno Koudelka, policie zkontrolovala.
A našla alkoholika Koudelku zavražděného, ubodaného oním ohnutým nožem z kufru Zdeňka Vocáska. S oběma zavražděnými se Vocásek seznámil v hospodě, odešel s nimi popíjet k nim domů a tam je po opilecké hádce zavraždil. Osmého srpna 1988 Městský soud v Praze Vocáska odsoudil k trestu smrti, který měl být vykonán sedmadvacátého prosince 1989 – tedy pár dnů po revoluci. Díky tomu byl trest odložen a prezident Havel popravu následně zrušil, takže Vocásek dostal doživotí. Sedí dodnes, už třicet let. Naposledy žádal o podmíněné propuštění loni, ale soud v Opavě jej zamítl.
Abych předešel nejasnostem, rovnou napíšu, že tento text rozhodně není apelem na propuštění pana Vocáska z vězení. Představa, že by chodil po svobodě, mě naplňuje stejnou úzkostí jako svoboda pana Kajínka. A představa, že byl pan Ďuričko propuštěn za slušné chování, i když někoho ožralý oddělal, mne nenaplňuje nadšením. Takže se nezastávám fakt nikoho. Tento text jen ukazuje, jak rozdílné mohou být osudy lidí odsouzených za stejný zločin. Skutečně skoro stejný: Ve srovnávaných případech totiž byli obětmi lidé, jejichž „hodnota“ (záměrně píšu uvozovky, mluvit o hodnotě lidského života je velmi sporné) byla srovnatelná.
Ale věnujme té „hodnotě“ trochu pozornosti: Filosof a etik Peter Singer v jedné ze svých teorií říká, že v minulosti byla morálka založena na starých (převážně z desatera odvozených) přikázáních. Především „všechny lidské životy mají stejnou hodnotu“. Singer ale věří, že v etice proběhla jakási kopernikovská revoluce, a nahrazuje toto přikázání svým novým „lidské životy mají různé hodnoty a podle toho se k nim můžeme chovat“.
Z toho vyplývá následující – a abych nikoho nepohoršil, dám příklad sebe samého. Pokud bude v padajícím letadle potřeba vyhodit za letu jednoho pasažéra, aby se letadlo úplně nezřítilo, bude rozhodně etičtější zabít mě než nějakého dvacetiletého kluka. Já už se nerozmnožím, já už mám před sebou mnohem kratší dobu života, já už za těch pár let, co mi zbývá, udělám mnohem méně práce pro lidstvo než on. Takže jeho život má neoddiskutovatelně větší hodnotu než ten můj.
Možná je to nekřesťanské, ale já jsem se za křesťana nikdy nevydával. Pro mě je to plně logické, racionální a správné, etické. Takže bych pochopil a podporoval, kdyby někdo dostal větší trest za vraždu dítěte než za vraždu JXD. To ale v našich případech není pravda.
Abych konkretizoval: Vocásek zabil dva lidi z okraje společnosti, ruiny na konci svého bytí a kriminálníky. Kajínek zabil dva gangstery z plzeňského gangsterského podsvětí devadesátých let. Ďuričko zabil podnikatele tak kontroverzního, že z obav z jeho rodiny nebudu nijak specifikovat. Pokud to shrneme, tak žádná z obětí nebyla počestným občanem vhodným jako vzor pro mládež. Přesto si Kajínek s Ďuričkou odseděli za jednoho zavražděného pod deset let, zatímco Vocásek sedí ještě po patnácti letech na jednoho zavražděného.
Opakuji, nechci se nikoho zastávat. Nechci krvelačně volat, že Ďuričko s Kajínkem mají ještě sedět, a už vůbec nechci plakat, že Vocásek ještě sedí. Jen konstatuji, že v oblasti nejtěžších zločinů není české právo předvídatelné a neměří všem stejným metrem. A to je myslím v právním státě dost velký malér.
