Ekonom Vladimír Pikora: Mamánci rozloží Evropu
Když jsem byl malý, táta mi říkával, že se mnou máma bude muset jít na vojnu. Podle něj jsem byl mamánek. Kdyby povinná vojna ještě stále existovala, celkem jistě by moji synové také „šli na vojnu s maminkou“. Jsou to taky mamánci jak vyšití. Až na to, že zatímco za mého dětství jsem byl dáván za příklad nevídané bábovky, dneska „býti mamánkem“ je naprosto a dokonale normální.
V historii jsou vlny, kdy mladí lidé jsou více či méně samostatní. Koneckonců už Římané si stěžovali, jak jsou ti mladí k ničemu. (A víme, jak Římané dopadli. Měli totiž svým způsobem pravdu.) I dneska je mladá generace naprosto odlišná od té předešlé. A to po celém světě. Nedávno vyšla studie popisující třicetiletého člověka v USA před třiceti lety a dnes. Rozdíl byl propastný.
Před třiceti lety téměř každý třicetiletý měl svůj dům či byt, své auto, svou hypotéku a několik dětí. Dnes naopak ani jedno z toho většina mladých nemá. Dnešní třicátníci si žijí asi tak jako já, když mi bylo osmnáct. Jsou to takové dospělé děti. Chtějí si užívat života. Po celém světě dnes frčí mamahotel.
Nedávno vyšel průzkum pro ČR. Podle něj polovina dospělých dětí žije s rodiči. Studie tvrdí, že problémem jsou drahé byty. Ano, je pravda, že byty jsou drahé. Průměrná cena nových prodaných bytů v Praze na konci září meziročně vzrostla o 19,6 % na 83 150 korun za metr čtvereční. To je opravdu šílené číslo a není se co divit, že na byt mladí lidé nemají. Ale ruku na srdce: musí mít každý mladý člověk byt nový a musí to snad být v Praze? Nemohou třeba za prací dojíždět? Ostatně málokdy v posledních letech byla vysoká cena bytu řešitelná tak elegantně jako dnes prostě proto, že hypoteční úrokové sazby byly letos rekordně nízké. Nezaměstnanost je také rekordně nízká. Vzít si hypotéku na menší byt dál od Prahy tedy není problém.
Problémem v realitě nejsou žádné ceny bytů, ale jednoduše to, že mladá generace se nechce osamostatnit. Proč by to taky dělala? Vidím to v přímém přenosu třeba na svém vlastním synovci: Již několik let pracuje, ale pořád bydlí s maminkou. Ta mu denně vaří, uklízí. Synovec se nemusí o nic starat a místo hypotéky si vezme úvěr na auto, aby byl frajer. Auto na úvěr – když já se snažím bojovat za finanční gramotnost!!! Vstávají mi z toho vlasy. Až úvěr splatí, bude už auto kvůli rychle nastupujícím technologiím téměř bezcenné. Svět, kde auto ztrácelo svou hodnotu jen pomaličku, je už dávno pryč. Příští generace aut bude elektrická a bez řidiče. Synovec tak po letech splácení nebude mít nic, natož kde bydlet.
Nepomůže argumentovat, že ceny bytů v Praze jsou šílené a že se jedná o cenovou bublinu. Nepomůže říkat, že nakupovat byt teď je určitě nesmysl, protože pro lidi s průměrnými příjmy jsou už byty moc drahé. Nemá ani smysl říkat, že kvůli přepáleným cenám je již nyní vidět, jak zájem o hypotéky klesá. To všechno je jistě pravda. Jenomže v Praze budou byty drahé vždy a mladý člověk by se na dobrou cenu učekal. Když porovnáme cenu bytu o stejné kvalitě a velikosti v Praze a Berlíně, zjistíme, že na pražský byt musí Pražan šetřit 11,5 roku a Berlíňan jen 6,4 roku. Abychom se tomu přiblížili, musely by ceny bytů spadnout na polovinu ceny nebo by mzdy musely vyskočit na dvojnásobek. Oboje je v nejbližší době málo pravděpodobné. Tím chci říct, že mladý člověk sice může koupi bytu odkládat pár let, protože se může domnívat, že „zrovna teď jsou ceny abnormálně vysoko“, ale nikoli věčně. Cena bytu je prostě jen výmluva.
Zajímavé přitom je, že rodičům minimálně v Praze dospělé děti doma vadí. Průzkum agentury STEM/MARK pro Raiffeisen stavební spořitelnu totiž ukázal, že dospělé děti doma překážejí 60 procentům rodičů. Na Moravě, kde jsou ceny bytů několikrát nižší, překáží jen 40 procentům rodičů — což opět signalizuje, že cena bytů není tím hlavním problémem. A i já osobně bych se z dospělých dětí doma asi brzy zbláznil, ovšem raději to moc neříkám nahlas, protože ne nadarmo se říká „odříkaného chleba největší krajíc“. A má žena jistě bude své mazlíky doma živit velmi ráda.
Myslím, že chyba není v nich, ale v nás. V mém dětství byla standardem výchova, kdy otcové-prudiči hlásali hesla: „Škoda každé facky, která padne vedle!“ Dnešní dospělí, kteří tehdy prošli touhle nebetyčně hloupou výchovou, chtějí být jiní. Ale jací? Nepřehnali jsme to s měkkostí zase do druhého extrému?
Určitá míra tvrdosti je pro udržení rodu i společnosti nutná. Tak jako puberta slouží k tomu, aby se rodič na dítě trochu nazlobil a „přežil“ jeho osamostatnění, taky dítě potřebuje od rodiče tak trochu, obrazně řečeno, prudit, aby bylo jednou ochotné vyletět z hnízda.
Tak například je normální, aby děti v nějaké rozumné míře pracovaly. Jako malé mohou pomáhat v domácnosti, jako dospívající chodit na brigády, jako dospělí chodit do práce. Naproti tomu peníze za nic jim podle mě škodí. Peníze náleží jen za výkon.
Výkon je však právě to, co nás odlišuje od předešlé generace. Současná mladá generace je vystavena ohromnému tlaku na výkon. Výkonem nemyslím jen práci. Výkonem je dnes už jen v rychlé společnosti. Všude je nekonečně mnoho informací, všude jsou nové nástrahy v podobě falešných zpráv, na sociálních sítích si všichni lžou o tom, jak se mají dobře. To v těch, kteří se dobře nemají, vyvolává frustraci a mindráky. A to zase vytváří spirálu vedoucí k ohromné spotřebě antidepresív.
Mladá generace je proti předešlé generaci perfektně hmotně zabezpečená. Viděla svět, má ohromné možnosti. A přesto jí nezávidím. Vlastně to má těžší než generace moje. Svět dosáhl maxima přetvářky a podvodu. Základní vztahy a pravidla ve společnosti se rozpadají. A do toho vstupují mladí lidé zcela nezocelení a zhýčkaní ochranářskou výchovou. Mají slabší psychické zbraně a mají čelit větší džungli.
Já se budu snažit tlačit na mých pět dětí, aby jako dospělí se skutečně chovali jako dospělí. Aby pochopili, že smyslem života není ani práce, ani hromadění majetku, ani zbytečné cestování, ani adrenalinové sporty pro zabití času, ale tak jako u všech živočichů je jím zachování rodu. Jedině natolik psychicky zocelený člověk, že se umí ve správnou chvíli osamostatnit, může dosáhnout duševní rovnováhy a být schopen nést odpovědnost do té míry, že si troufne předat své geny dál.
Koneckonců když to naše generace neudělá, Evropané skončí jako Římané. Ti se jako zhýralí a bohatí občané dívali, jak jim jejich svět mizí před očima.
