Karel Steigerwald: Jeden obyčejný listopadový den
Davy demonstrantů proudily v podvečer 20. listopadu 1989 po nábřeží k filozofické fakultě. Stál jsem u Divadla Na zábradlí vedle jeho letitého ředitele. Konečně je nás sto tisíc. Řediteli tekly z očí slzy. Nebrečte, doktore, řekl jsem vesele, protože veselost byla hlavní tehdejší emoce, už to nikdo nezastaví. Karle, řekl doktor, tohle je můj osmej převrat. Pak jich ale napočítal jen šest.
Listopad byl ve vzduchu celý divoký rok 1989. Nikdo však nevěděl, kdy to krachne. Oddalování události zcela neodvratné bylo už trapné. Všude kolem se režimy hroutily, i v bigotní NDR. V ČSSR nic.
Češi do toho půjdou jako poslední, až s Bulhary nebo Albánci, prorokovali cynikové. Analytici říkali: Počkejte na 10. prosinec, Den lidských práv. Toho dne to rupne. Ale nikdo tomu nevěřil, přestože mnozí komunisté čekali na ránu z milosti. Lépe než my věděli, že jim Rusové už nepomohou. Ale strach lidí byl stále ještě silný. V roce 1989 se ztrácel. Lidi se snad báli hanby, že to v Bulharsku krachne dřív. Povzbudil i Jakešův projev šaška. Vždyť jsou směšní, proč se jich bát? Ale ještě zavírali. Soudili. Bili lidi. V Berlíně už padla zeď. Co a kdy padne u nás?
Havel na Hrádečku
Nikdo nečekal, že to praskne v pátek sedmnáctého, na povolené demonstraci režimního Svazu socialistické mládeže. Měla připomenout studenty v roce 1939, ale odstartovala konec komunistického režimu. Generalita KSČ na chatách. Ani generalita Charty nebyla v Praze. Havel na Hrádečku. Jakeš na Orlíku. Studenti (nejen) v ulicích. Strach padl, povolili to, tak co. Sedmnáctý listopad vstoupil do dějin. Říkat, že to narafičili jedni komunisté na druhé komunisty, je nesmysl. Leda se k tomu později přitočili.
Večer, během představení, chvíli po mlácení na Národní, přiběhli k nám do Divadla Na zábradlí rozlícení studenti z DAMU. Bylo jich pět šest, líčili drsné zážitky z Národní třídy hrstce umělců z malinkého divadýlka.
Co uděláme? Studenti DAMU budou stávkovat. Obsadí školu. Co my? Přidáme se. Nebudeme hrát, ale divákům vysvětlíme proč. Začneme ihned. Dřív než komunisté spustí své pomluvy a lži. Všechna divadla? Ano. Je nás tu pár. Jak to zařídíme? A už do toho volají z Realistického divadla, jestli víme, co se stalo. A mají stejný nápad. Musíme stávkovat. My říkáme: Ano, už jsme se rozhodli. Bude celostátní vzpoura škol a divadel. Jak ten studentský a divadelní lid svoláme, jak to zařídíme? Kdo další se přidá?
Stávka divadel
Jedeme trabantem k Realistům, končila tam premiéra, divadelníků plno. To v NDR nevěděli, k čemu se hodí trabant. Rozhodnutí padlo rychle. Zítra, v sobotu ve 14 hodin, se v Realistickém divadle sejdou zástupci českých a moravských divadel, aby odhlasovali stávku všech divadel. Zároveň půjde informace na Slovensko.
Jak to dokážeme? Byly jen telefony. Každý zavolá každého, koho zná. Ten pak taky zavolá každému, koho zná. Jak přijedou? Nestihne se to, sejdeme se v pondělí. Vyloučeno, v pondělí se druhá strana vzpamatuje. Rychlost je jediná zbraň. I tak panuje přesvědčení, že v sobotu bude Realistické divadlo obsazeno StB. Říkáme si, kolik je asi právě teď večer, mezi námi, udavačů?
Jakeš pořád na Orlíku
Realistické divadlo ráno 18. listopadu nikdo neobsadil. Řetězová reakce měla úspěch. Přijeli lidi ze všech divadel. Jakeš pořád na Orlíku, Havel v Praze. Plné hlediště. Bouřlivé debaty několik hodin. Petici? Ne, stávku hned. Obavy umírněných, nápady radikálů. Tak to v dějinách bývá. Jiří Kodet: Čtyřicet let jsme jim hráli. Tak přestaňme! Radikálové vyhrají. Stávky divadel budou. A fanfarónsky přihazujeme: 27. listopadu bude generální stávka celé republiky.
Úleva. Radost. Uvidíme, kdo s koho. Oni mají jen sto tisíc tajných, padesát tisíc v uniformě, plné autobusy Lidových milic, pár tankových divizí. My máme víc. Rychlost. A mohutníme. Už je nás šest set. Saša Vondra oznamuje: Za chvíli to ohlásí Svobodná Evropa. A večer drtivá většina divadel nehraje. Vedení komunistické strany nechápe, že právě přichází o moc.
Večer Zábradlí plné cizinců. Ve čtyřech světových jazycích jim čte provolání Jan Urban. Přišel po lešení, StB v patách. Cizinci nechápou. Tak začíná pantomima? Ne, tak končí režim. Aha, žasnou. Vidí historickou událost. Tleskají. To už nikdy nezažijí.
Konec dobrý…
My taky ne. O to hůř snáším, když si o 17. listopad brousí svůj tlamatý humor Miloš Zeman. Ale měl by být pozornější. I on přijde náhle o moc. Dřív než si toho všimne.
Autor byl v listopadu 1989 dramturgem pražského divaldla Na zábradlí
Text vyšel také v tištěném Reflexu č. 46/2017.
