„Čechy Čechům, hajzle!“, křičel na mne Rom
Český národ je obdivuhodně tolerantní a není ani v nejmenším rasistický. Jak jsem se přesvědčil 17. listopadu, pokud chceme v tento slavný den zachytit nějaké skutečně rasistické projevy podtrhující nadřazenost bílých občanů, nejlépe pochodíte, když se dáte do řeči s někým původem z Indie.
Byl bych velmi nerad, kdyby čtenáři chápali tento text jako sarkasmus. Ne, je míněn smrtelně vážně, a je - byť to dnes není zvykem - lichotivý pro český národ. Náš národ má zvláštní povahu, najde se v něm spousta špatných vlastností. Dost kradem, jsme poměrně líní a tak. Když se na duši lidu podíváte zblízka, zjistíte ale, že v opravdu důležitých momentech jsme vyspělý, kulturní a civilizovaný národ. Sedmnáctého listopadu jsem se o tom přesvědčil hned dvakrát. Za celý den, který jsme s fotografem trávili v ulicích Prahy, jsem potkal (bez přehánění) desetitisíce lidí. Byl jsem v centru od sedmi od rána a odjížděl jsem se soumrakem, takže jsem se viděl v podstatě se všemi, kteří ten den do centra vyrazili. A první velkou radost mi udělali Češi už dopoledne, když se v řadě politiků zapalujících svíčky u pomníku na Národní třídě objevil Tomio Okamura.
Byl to jediný politik, na kterého lidi masově pískali, a (kromě Babiše) také jediný politik, na kterého pohoršeně a občas i sprostě řvali. Nadávali mu do nácků, fašounů a rasistů, a mě najednou sepnulo: To je přece vynikající vizitka pro náš národ, když jsme jediného vlivného xenofoba naší politické scény museli dovézt až z Japonska, abychom tu ve veřejném životě měli nějakého viditelnějšího fašounka! Může být pro národ lepší vizitka, než když jeho nejslyšitelnější a v podstatě jediný významnější nacionalistický hlas je hlas cizince? Není vlastně skutečnost, že se někdo s podobně xenofobními a omezeneckými názory nenašel mezi etnickými Čechy, obrovská výhra?
Všude po Evropě mají ultranacionalisty, a tak je musíme samozřejmě mít taky. Personální nouze o občany s podobně blbým smýšlením je však u nás tak vysoká, že si musíme, ostatně jako u celé řady výrobků, vystačit s dovozem z Asie. Udělalo mi to radost. O několik hodin později prošla Václavákem hrstka demonstrantů vedená panem dělníkem Vandasem z DSSS - jediného opravdu neonacistického českého spolčení. Bylo jich však pár desítek, a mezi ostatními demonstranty a oslavujícími občany se ztratili jak pšouk v lese. Žádný velký dojem neudělali. Asi o hodinu později jsme s fotografem kráčeli od muzea dolů Václavákem, když se proti nám z davu vynořil urostlý muž s vyholenou hlavou. Uviděl mne, změřil si mne nepřátelským pohledem a zařval na mne: „Čechy Čechům, Doležale, ty hajzle!“ Nic překvapujícího, normální zastánce nadřazenosti bílé rasy. Asi někdo od Vandase.
Jediné nové na celém situaci bylo, že ten vyholený rasista byl Rom. A tak mi na výročí revoluce udělal český národ obrovskou radost. V rámci diverzity máme i rasisty - to je potřeba, abychom nebyli za provinční vidláky. Rasismus je ovšem mezi Čechy natolik nepopulární, že si české rasisty musíme dovážet z Asie. Existuje snad pro opravdovou tolerantnost našeho národa lepší potvrzení?
