Co strčit do věže? Raději žádný vzkaz nenechávejme a dopřejme klid
Baví mě zprávy o tom, jak někde v nějakém našem městě osvícení radní strčí do schránky v radniční věži zprávu pro budoucí generace o tom, jak se dnes žije. V ní popíšou, kolik stojí základní potraviny, kdo je starostou, prezidentem, přiloží aktuální noviny a hermeticky uzavřenou butylku se vzorkem piva a kořalky. (Jsme přece Češi.) Ano, i v této digitalizované době se podobné staromilosti dějí, přestože bez valného smyslu. Zánik naší, evropské civilizace bude tak hlasitý a hlomozný, že se o jeho každé sekundě bude vědět ještě tisíce let v budoucnu. Co pak s takovými zprávami z věže…
I kdyby se mi té cti dostalo, příliš si nelámu hlavu tím, co bych do takové schránky pro budoucnost vložil já sám. Spíše si říkám, co bych si přál, aby o naší době věděly generace předků, prostě lidí, kteří už nejsou mezi námi. Prostě bych chtěl poslat nějakou tu schránku prostřednictvím radniční věže do minulosti. Co by v ní tak asi bylo? Tak namátkou:
Určitě neuvěřitelné pokroky v medicíně. Biologická léčba. Úspěšnost v léčbě rakoviny a dětských nemocí, na něž se dříve houfně umíralo. Prodlužující se délka a kvalita života. Ale zároveň bych popsal to, jak si náš stát toho pokroku neváží a místo toho, aby nepřekážel lékařům v léčení, terorizuje je haldou neuvěřitelné byrokracie a zdržuje je od toho, co umějí nejlépe.
Popsal bych moderní postupy policie proti kriminalitě všeho druhu. Všechny ty satelity, počítače, stopy DNA, sledovací systémy, prostorové odposlechy. A pak bych vysvětlil našim předkům princip televize, představil bych jim současného prezidenta a vysvětlil jim, že pouští na svobodu vrahy, kteří každý týden baví z té televize národ.
Pustil bych se také do rozsáhlého popisu nejmodernějších zbraní, jež nás chrání před moderními válkami. Automaticky naváděné rakety na cíl, zbraně hromadného ničení, tanky, děla, neviditelná letadla… A pak taky, že v Evropě s otevřenou náručí vítáme civilizaci, proti jejíž expanzi jste vy, naši předkové, bojovali krvavé bitvy celý středověk a kterou jste dokázali zastavit až v památné bitvě u Vídně v roce 1683.
A taky bych se našim předkům pochlubil rozsáhlým sociálním systémem ku pomoci dětem, matkám, nemocným, starým lidem, lidem bez práce. A pak bych jim vysvětlil, že kvůli němu u nás žije už několik generací rodin, v nichž nikdo nikdy nepracoval, a že se ve společnosti ztrácí základní povědomí o vztahu práce a odměny za ni.
Ukázal bych jim taky neuvěřitelný pokrok v zemědělství. Že tam, kde na polích dříve dřely do úmoru tisíce lidí, stačí dnes pouhé desítky – vybaveny moderní technikou, chemií, poznatky z vědy, genetiky. Ale zároveň bych jim vzkázal, že platíme moderním zemědělcům za to, aby něco nepěstovali, nebo že tam, kde je nejúrodnější půda, pěstujeme plodiny, které přimícháváme do…, aby… no, to by se mi asi vysvětlit nepodařilo. Stejně bych selhal při popisu principu veřejných dotací a podpor. Takže radši nic.
Celé je to samozřejmě zcela fantaskní úvaha, proto si mohu dovolit ji zakončit v podobném duchu: Raději nic vzkazovat našim předkům nebudu. Co víc a jiného jim totiž můžeme přát než klidný odpočinek bez nervů?
Text vyšel také jako editorial nového tištěného Reflexu.
