Evropská komise překvapila. Babiš a další velkozemědělci zřejmě o dotace nepřijdou
S napětím očekávané „Sdělení“ Evropské komise o principech a prioritách Společné zemědělské politiky (SZP) EU na sedmileté období po roce 2020, zveřejněné v tomto týdnu, obsahuje na první pohled správnou a částečně překvapivou novinku. Důsledky pro českou krajinu ale nebudou vůbec dobré.
Podle Komise by měly mít členské země v budoucnosti oproti současné době o poznání volnější ruku v tom, jakým směrem a k jakým účelům nastaví dotace do zemědělství. Komise tím nepochybně reaguje na kritiku příliš centralistického řízení EU, zatím ovšem jen deklarovanou podporou decentralizace, což je obecně správně a chtělo by se dodat „jen houšť a větší kapky“.
Jenže v případě zemědělství v ČR za situace, kdy se zemědělská politika stále více vrací k předlistopadovému pojetí produkce za každou cenu, a to na úkor stavu krajiny a rozvoje venkova obecně, představuje evropský signál spíše riziko. Klíčové pozice v oboru u nás totiž drží velkozemědělci, včetně nového ministra zemědělství, kteří jistě využijí prostor vytvořený Bruselem k nárůstu dotací pro velké firmy všeho typu, které ovšem mohou dále expandovat především na úkor malých a středních podniků a podnikatelů.
Decentralizací k centralizaci
Žádoucí decentralizace v podání Komise se tak zřejmě v praxi projeví v naší zemědělské politice zcela opačně – totiž centralizací, přestože naše zemědělství je z pohledu průměrné výměry obhospodařovaných polí na jeden podnik oproti EU koncentrováno zhruba desetinásobně.
ČR také dlouhodobě (nejen pro období po roce 2020, ale už v současném období do tohoto termínu) usiluje a obhajuje na půdě EU nekrácení dotací největším zemědělským podnikům, přičemž zatímco v minulosti toto své stanovisko za podpory Velké Británie a Německa obhájila, v budoucnosti by již o tuto podporu přišla kvůli brexitu a změně německého postoje.
Očekávalo se proto, že krácení i přes protesty ČR (a Slovenska) projde, nyní to tak ale nevypadá. Přitom pokud by se nic nezměnilo (a to se ještě může, Komise si tradičně nechává prostor ke změnám), znamenala by společná zemědělské politika v tuzemské praxi po řadu dalších let další existenci „velkých širých lánů“ osetých řepkou, kukuřicí či pšenicí se všemi neduhy, které ze struktury našeho zemědělství plynou pro krajinu.
Není to optimistický výhled, ale zdá se, že to naší společnost moc nezajímá, ačkoli jde o „její“ životní prostředí, ve kterém stráví většina našich občanů celý svůj život.
Autor je agrární analytik
