Ilustrační snímek

Ilustrační snímek Zdroj: Profimedia.cz

Zažíváme prý časy hojnosti, přesto si každý osmý dospělý Čech musí půjčit na dárky. Jak na tom tedy jsme?

Jiří Štefek

Česká ekonomika letos ve 3. čtvrtletí vzrostla meziročně o 5 procent, nezaměstnanost je na historických minimech a mzdy svižně míří vzhůru. Na růstu hospodářství mají podle ekonomů svůj nemalý podíl i domácnosti, které prý neopouští optimismus a utrácejí jako o závod. Šťastná to země, řekl by člověk. A obzvlášť v době před Vánocemi. Ale tak to vypadá jen z jednoho pohledu. Po ruce je tu i jiný. Před pár dny totiž Exekutorská komora ČR zveřejnila průzkum, podle kterého si letos na dárky půjčí každý osmý dospělý Čech.

Oproti situaci před loňskými Vánocemi se sice počet lidí, kteří si peníze na dárky opatřují tímto způsobem, snížil z 19 na 13 procent. Přesto se stále jedná o obrovské množství lidí. Ještě horším zjištěním je fakt, že si tito lidé půjčí na dárky opakovaně každým rokem a takřka pětina z nich už v minulosti čelila exekucím. Svůj průzkum pak komora zakončila doporučením těm, kteří mají jiné úvěry či dokonce čelí exekucím, ať si raději žádné peníze na dárky a další zbytné věci už nepůjčují.

Jistě, jde jen o průzkum, ale nějakou svojí vypovídací hodnotu má. Nebudeme si tu nalhávat, že pod pozlátkem současného stavu české ekonomiky zde neexistují lidé a rodiny s menšími ale i obřími finančními problémy. Jsou jich tisíce, desítky a možná i stovky tisíc. Tito lidé nejen že nechodí na večeře do dobrých restaurací, nejezdí na dovolenou k moři či v zimě do Alp. Ale oni naopak jedou každý měsíc „hranu“, jídlo nakupují ve slevových akcích v supermarketech, letní dovolenou tráví u rybníka za humny a každý větší neočekávaný výdaj je pro jejich rodinný rozpočet smrtící. Z jejich výplatních pásek na ně zírá suma, která mi i daleko k celostátnímu průměru či dokonce mediánu. Pro tyto lidi musí být vesměs frustrující, když vidí v televizi nebo v novinách reklamu na nová auta, exotické dovolené a podobné věci, když vědí, že na ně nikdy mít nebudou. Přitom sousedi to mají, tak proč to nemáme my, říkají si.

Nedělejme si iluze, ale ekonomická nerovnost mezi lidmi je poznávacím znakem kapitalismu a tržního hospodářství. Je tudíž přirozeným jevem naší současné doby. Každý člověk je svým pánem a rozhoduje o svém osudu a o svém bohatství. Ten, kdo hodně pracuje, je vzdělaný anebo alespoň šikovný, se má (respektive by se měl mít) dobře a naopak. Platí tato rovnice i u nás?

Současný růst ekonomiky a chronický nedostatek pracovních sil konečně rozkmital růst tuzemských mezd. Firmy se o lidi perou a proto chtě nechtě musejí rozevřít své měšce a připlatit. Sice u toho brečí, ale nemají na vybranou. Nárůsty výdělků proto konečně dosahují stavu, který tu už měl platit několik let a jenž by zmenšil stále propastný rozdíl mezi platy u nás a například v Německu či Rakousku. Nedělejme si iluze, ale nebýt tohoto unikátního stavu, žádné razantní zvyšování by se nekonalo.

Deklarovaný růst platů nedopadá na všechny stejně. V Česku jsou stovky možná i tisíce firem, kde se platy zvyšují jen mírně anebo vůbec. Stovky tisíc lidí pracují za minimální mzdu a nebýt nařízení vlády z několika posledních let, pro čistou výplatu by si tito lidé mohli chodit takřka s měšcem. Přitom tito lidé mohou být také vzdělaní nebo šikovní či pracovití, ale zkrátka měli smůlu při výběru povolání a nebo jejich profese zkrátka nefrčí. Pak tu jsou samozřejmě tací, kteří se nikdy v práci nepředřou a se svými znalostmi či umem se zjevně nikde chlubit nemohou.

Tento ekonomicko-platový exkurz jsem nepoužil jen tak pro nic za nic. Vánoce jsou totiž jedním z období roku, kdy si nemalá část lidí uvědomí svoji skutečnou ekonomickou situaci a porovnává ji s ostatními. Lidé jsou z médií masírováni zprávami o tom, co v obchodech frčí a co je hitem a kolik „průměrná“ rodina utratí za dárky. Tyto zprávy pak vidí i lidé, kteří tuto „průměrnou sumu“ utratit nemůžou, protože ji zkrátka nemají. Nemohou ani pořídit ty skvělé dárky, kteří ostatní kupují. Řadu lidí to frustruje.

Zatímco v politice a ve volbách obzvláště tito ekonomicky slabí a frustrovaní lidé zvolí extremisty nebo ty, kteří slibují, že bohaté a úspěšné pořádně zdaní, před Vánocemi mají tito lidé dvě možnosti. Buď nad tím mávnout rukou a doma u televize si od plic alespoň nadávat a nebo si jdou na stejné dárky (jako ti „lepší a úspěšnější“ sousedé) půjčit, protože když to mají ostatní, tak my to chceme taky. Většinou přitom netuší, že danou věc vůbec nepotřebují a že si zadělávají na ještě větší problémy.

Rozumím tomu, že každý chce na Vánoce pod stromečkem najít nějaký hezký dárek a rovněž obdarovat i své blízké. Ale vše má svoji rozumnou mez. Hromada dárků pod stromkem by neměla napravovat celoroční vzájemné lidské míjení či neshody. Ostatně jakoukoliv věc si člověk může koupit kdykoliv během roku. Vánoce by proto měly být především o rodinné sounáležitosti, klidu a pohodě a nikoliv o konzumu jako takovém. Protože těm, kterým tyto tradiční hodnoty chybí, jej nahrazují právě bezhlavým nakupováním.

Jasně, proč by si ho lidé nedopřáli, když na to mají. Nikdo jim za to hlavu netrhá. Nejhorší však je zjištění, že konzumní pokušení mají i ti, kteří si ho dovolit nemohou a přitom netuší, že jejich blízkým by jako největší dárek stačila jejich blízkost a pozornost během celého roku a pod stromečkem malý dáreček za příslovečných pár korun.