Pilíře na písku stavěné: Sobotka na odchodu uvrhl Česko do socialistického pekla
Spousta těch, jimž vykradli byt nebo dům, to zná: Zloděj jim odnesl šperky, peníze, elektroniku, obrazy, a při odchodu se navíc vykálel na perský koberec. Podobně opouští svůj premiérský úřad ve Strakově akademii Bohuslav Sobotka. Ne že by z premiérských trezorů vybrakoval nějaké šmuky nebo se pod rouškou tmy vytratil se vzácnými gobelíny. On spáchal něco horšího.
Pouhé dva týdny před tím, než nechal doručit prezidentovi Zemanovi demisi své vlády, podepsal za Česko na summitu Unie v Göteborgu takzvaný evropský pilíř sociálních práv, který – pokud by se stal závazným dokumentem – uvrhne Česko do pěkného pekla. Socialisticky vazalského.
Proč? Stačí si přečíst preambuli toho slavného pilíře (omlouvám se, ale bez něj to fakt nejde): „Evropský pilíř sociálních práv by měl sloužit jako vodítko na cestě k efektivním výsledkům v oblasti zaměstnanosti a sociální oblasti při řešení současných a budoucích výzev, které jsou přímo zaměřeny na uspokojení nezbytných potřeb lidí, i na cestě k zajištění lepšího uzákonění a uplatňování sociálních práv.“
Odmyslete si tu šílenou byrokratickou bruselštinu – jde jednoduše o to, aby se v zemích Evropské unie co nejvíce sjednotily už tak dosti vymknuté z kloubů sociální vymoženosti občanů zemí Unie. Federalizované jistoty navěky věků. Ostatně jak řekl vždy střízlivě přesný předseda Evropské komise Juncker: „Naše Unie byla v jádru vždy sociálním projektem. To je více než jen jednotný trh, více než peníze, více než euro. Je to o našich hodnotách a o způsobu našeho života.“ Samozřejmě nemyslel svůj život, takových rozpočet Unie utáhne jen pár.
Nejde ale jen o nás a Junckera. Sobotkův poslední unijní rauš v Göteborgu totiž paralelně provází daleko vážnější jednání Evropské unie – o novelizaci Dublinských dohod, které řeší společnou evropskou přistěhovaleckou politiku – o takzvaném Dublinu 4. Ten má nově ulevit zemím, které nejvíce trpí přistěhovalectvím (Itálie, Řecko) a neschopností chránit vnější evropské hranice, a uprchlíky rovnou podle kvót přerozdělovat do dalších zemí Unie – včetně České republiky –, v nichž by se měli podrobit azylovému řízení.
A až se vlhký sen Junckera se Sobotkou o jednotném sociálním pilíři stane skutečností, takto přidělený azylant bude mít srovnatelné sociální výdobytky s těmi nejvyspělejšími evropskými zeměmi a třeba se mu už ani nebude chtít z Česka prchat za lepším, jak to svého času učinili naši slavní iráčtí křesťané z azylu na Vysočině. Prostě i my budeme mít Bruselem nadirigovanou povinnost starat se a živit svůj díl arabských a afrických inženýrů, architektů, vědců, lékařů a profesorů, včetně jejich sjednocených rodin, kteří sní svůj sen o právu na evropské sociální blaho a o naší povinnosti jim je dopřát.
A to vše se chystá bez valné pozornosti našich politiků i občanstva samotného. My totiž na takové malichernosti nemáme čas. Hádáme se místo toho o podstatnějších problémech. Třeba o tom, jestli má být předsedou některého z poslaneckých výborů tajtrlík rudý, hnědý, nebo řepkový, zda prezident může před volbami vyvěšovat billboardy, když slíbil, že to nebude dělat, a kolikže hlasů v televizní anketě vlastně dostal Kabát nebo Ortel a co z toho vyplývá.
Dobře nám tak.
Text vyšel jako editorial tištěného Reflexu č. 49
