Trend moderní doby: Papír na to, že jsem OK
Zaznamenal jsem v celé řadě oblastí reality, že se lidské snažení přestává koncentrovat na materii nějakého problému a jeho vyřešení či kompenzaci. To důležité pro snahy dnešního člověka je dostat papír na to, že on či jeho potomci jsou OK - i když zcela evidentně OK nejsou. Onen papír se stává našimi růžovými brýlemi, které nám dovolují zakrývat realitu.
Asi plošně nejrozšířenější je poptávka po papíru na normálnost v našem školství, a projevuje se tam skutečně deviantně: Umístění mentálně handicapovaných dětí do třídy mezi zdravé spolužáky. Výslovně, abych zabránil zvratkům v diskusi - píšu o inkluzi mentálně handicapovaných, nikoliv tělesně postižených. Ty samozřejmě je potřeba v zájmu jich samých i v zájmu zdravé většiny integrovat do běžných škol. Integrace mentálně retardovaných do běžných škol je ale zjevný nesmysl, který nejvíc odnesou oni opečovávaní mentálně retardovaní. Při nejlepším případě, který si můžeme představit, že taková inkluze dopadne tak, že retardované dítě nebude brzdit celou třídu.
To je maximum, které můžeme dosáhnout. I kdybychom se ale postavili na hlavu, nedokážeme, ani s pomocí teamu asistentek, aby mentálně retardované dítě řádně absolvovalo základní školu. Jediným následkem našeho snažení bude totálně vystresovaný postižený žák, který se samozřejmě v té škole nic nenaučil (nemohl díky retardaci), ale má papír na to, že prošel základní školou. Ještě víc je vidět snaha po získání „papíru na normálnost“ u těžce mentálně retardovaných autistů, které rodiče přes den dávají do denního stacionáře. Tyto stacionáře jsou pro rodiče takto postižených dětí nesmírně důležité - domácí péče o retardovaného autistu může člověka připravit o zdravý rozum, a čas ve stacionáři je jediný, který mohou rodiče retardovaných autistů nějak strávit bez jejich těžkého břemene. Tyto stacionáře - opatrovny - však rodiče autistů bez výjimek nazývají „školou“ - přičemž je evidentní, že těžce mentálně retardovaný autista je nevzdělavatelný a v té „škole“ prostě nemá šanci se něčemu naučit.
Přesto to nazvání - „škola“ místo stacionář - destigmatizuje a rodiče i takto hrozně postižených dětí chtějí, aby jejich potomci chodili do „školy“. Alespoň podle názvu. Další oblast, kde se nám rozšířila poptávka po papíru na normálnost, je problematika transsexuálních bytostí. První level ještě lze pochopit. Pokud se někdo narodí v mužském těle a cítí se jako žena, není současná lékařská věda schopna jeho pohlaví změnit. Je možné sérií chirurgických a hormonálních zákroků dosáhnout toho, že onen původně muž jako žena vypadá. Vaječníky však nemá, reprodukovat jako žena se nemůže, a v podstatě jeho proměna byla proměnou kosmetickou.
Ke skutečné změně pohlaví nedošlo, protože to neumíme. Takováhle úprava je ještě pochopitelná, transsexuální bytosti velice trpí. Ovšem už před několika lety jsem se setkal se skupinou translidí, kteří požadovali, aby jim bylo úředně, papírově změněno pohlaví, aniž by se vzdali pohlavních žláz toho pohlaví, které chtěli opustit. Jednodušeji - muž, který se cítil jako žena, chtěl identitu a doklady v ženském rodě, ale zároveň si chtěl ponechat varlata. Taková „proměna“ je už zjevně úplný nesmysl, jde jen o vystavení nesmyslného papíru - přesto po něm existuje mezi translidmi značná poptávka. Tahle móda přejmenování a přepapírování je dnes tak rozšířena, že se pomalu ztrácí význam reality a klíčový začíná být ten papír. Ovšem situace, kdy nemluvící mentálně retardovaný autista má papír, že vychodil základní školu, a bytost s varlaty má papír, že je žena, znamená konec civilizace. Popření reality ve jménu nějakých bludů o politické korektnosti.
