Když EU neumí, či nechce řešit nelegální migraci, je odmítání uprchlických kvót správné
Přestože se neustálý německo-francouzský-bruselský tlak v EU projevuje i tím, že Evropská komise chce žalovat Česko, Polsko a Maďarsko kvůli uprchlickým kvótám, ve skutečnosti udělala evropská organizace za poslední dva roky velmi málo, aby problém nelegální migrace vyřešila. Vlastně se dva roky jen emotivně diskutuje o tom, kudy a jak migranty přemístit. Je to obrovské selhání Bruselu a je dobře, že premiér Andrej Babiš na summitu EU kvóty opět odmítl.
Ze čtvrtka na pátek do půl jedné v noci jednali vůdcové EU o otázkách migrace. Nedohodli se na ničem a na ničem se dohodnout ani nemohou, protože k tomu chybí jedna zcela zásadní věc – dohoda, jak by vlastně mělo být z dlouhodobého hlediska s migrací nakládáno. Na jedné straně především velké firmy hovoří o nedostatku pracovních sil (a tím manipulují s politiky), na druhé existuje zcela reálné bezpečnostní riziko, že část uprchlíků především z muslimských států jsou přívrženci radikálního islámu, který vyhlásil Západu válku.
Tak, jak bývá u orgánů Evropské unie obvyklé, nedokážou na bezprostřední hrozby rychle a adekvátně reagovat. Teď se například hovoří o tom, že „dohoda na migraci“ bude možná až někdy v polovině roku 2018. Proč se čeká? Údajně na parlamentní volby v Itálii. Takový důvod je ale absurdní, protože migrační toky nereagují na jednotlivé volby v Evropě.
„Navíc když vyslovíte jiný názor, který se neshoduje s pohledem Německa či Francie, ihned jste označeni za potížistu. Země střední Evropy se tak dostávají do role jakýchsi disidentů, což připomíná doby komunismu,“ řekl ve čtvrtek Reflexu v rozhovoru polský europoslanec Ryszard Legutko.
Dohodnout navíc kompromis ohledně kvót nejde.
Vlády zemí, jako je Česká republika, by podnikly sebevražednou misi, pokud by se rozhodly v případě kvót ignorovat názor většiny veřejnosti, která je odmítá. Německá kancléřka Angela Merkelová zase nechce přiznat svoji zásadní chybu, že nechala nekontrolovatelně proudit nelegální migranty do své země. Nelegální migrace totiž není pouze humanitární problém (jistě, lidem z válečných států se má nějakým způsobem pomáhat), ale je to i bezpečnostní riziko. Bohužel o tom málo hovoří i někteří čeští vrcholní politici.
Je absurdní, že země EU se dva roky přou o pár desítek tisíc uprchlíků, kteří se mají přerozdělit, a přitom nedokážou vyřešit zásadní věci: Důslednější ochranu vnějších hranic Evropské unie a pokračující infiltraci vlastních společností (to platí zejména pro Francii, Německo, Belgii, Švédsko, Rakousko, Itálii či Španělsko) islámskými radikály.
Evropské země, včetně posledního vyjádření českého premiéra Andreje Babiše, chtějí v současnosti problém migrace řešit především na místech, odkud uprchlíci proudí. Jenže migrace postupuje ve vlnách a například v Africe existuje velké pnutí a na cestu na evropský kontinent jsou připraveny další miliony lidí. Když pošleme peníze do Libye, možná to na chvilku nějaké lidi na jejich cestě zastaví, ale neřeší to problém jako takový. V Iráku a Afghánistánu Západ za posledních 15 let utratil biliony dolarů a chtěl tam nastolit svobodu a demokracii. Kýžený výsledek v podobě stabilizace situace se ale nedostavil. Naopak. Pro budoucnost je to zlověstné zjištění.
Pokud se má alespoň něco v otázkách migrace udělat, je nutné daleko více zpřísnit celoevropskou politiku přijímání migrantů a musí se v tom postupovat selektivně. Ukrajinci podle všeho nebudou páchat atentáty, zatímco u příslušníků jiných národů to hrozí. Vhodnější by proto byl výběrový postup, jaký vůči některým zemím prosazuje americký prezident Donald Trump.
Diskuse o přerozdělovacích kvótách by proto měla být ukončena (Brusel se prostě mýlil), žádné žaloby na středoevropské země by neměly být podány a nastavena by měla být nová pravidla.
Je ale něco podobného v Evropské unii možné? Spíše nikoli.
