Komunista Ondráček a kontrola GIBS: Definitivně skončila polistopadová éra
Včerejší hlasování o šéfovi komise pro kontrolu GIBS v Poslanecké sněmovně (ne)vyhrál komunistický poslanec Ondráček, jenž má s bezpečnostní problematikou bohaté zkušenosti již za minulého režimu. Perfektně třeba umí rozhánět studentské demonstrace.
Ten vtip jste určitě slyšeli, ke mně se donesl a nevydávám se za autora. Ale kdybyste ho náhodou neslyšeli: „Někteří dnešní poslanci b.li účastníky demonstrace na Národní třídě. Doplň chybějící písmeno.“ No a fór je v tom, že jak I, tak Y připadají v úvahu a dají správnou odpověď. Jednak tam jsou poslanci, kteří na demonstraci byli, a pak je tam i poslanec, jenž je za to bil. Tenkrát v osmdesátém devátém.
Včera, v úterý, tato přihlouplá anekdota ještě o kousek zdrsněla. Od voleb platí, že obě odpovědi na rébus jsou správné. Od úterního odpoledne navíc platí, že mlátit demonstranty byla taková banalita, že už se na ni může v klidu zapomenout a její aktivní protagonisty pověřovat vysokými funkcemi v bezpečnostním systému. Ne vysokými — de facto nejvyššími. Sněmovna v tajné volbě zvolila do čela komise pro kontrolu GIBS Zdeňka Ondráčka, člena (pochopitelně) KSČM.
Dvacet osm let po revoluci se dere do klíčové bezpečnostní funkce člověk, jenž byl aktivním pilířem nesvobody za minulého režimu. Bolševická mlátička, která bila studenty na Národní třídě a jež to dodnes považuje za správné a legitimní.
Z mého hlediska — z hlediska člověka, kterého nejrůznější Ondráčkové v uniformách Jakešova gestapa na Národní třídě zbili — jde o kvalitativní skok v české politice, jenž ukazuje, že se konečně udělala tlustá čára za minulostí. Méně kulantně řečeno — naše populace už zblbla natolik, že jí nevadí v čele klíčového parlamentního výboru bolševickej fízl.
Udělejme myšlenkový experiment: Je možné si představit, že by v nějaké bezpečnostní komisi Bundestagu v roce 1973 seděl bývalý gestapák? Nebo esesák? Nevím, ke kterému ze subjektů měli policisté rozhánějící demonstrace blíže, prostě nějaký aktivní nacista. Je to nepředstavitelné. Německo totiž — na rozdíl od nás — tu požadovanou tlustou čáru za minulostí udělalo a provedlo rozsáhlý a hloubkový program denacifikace společnosti.
My jsme se s komunismem nedokázali vypořádat, a tak onou tlustou čarou je plné uznání bolševických fízlů a jejich volba do parlamentních funkcí celou Poslaneckou sněmovnou — byť „potichu“, v tajné volbě. Podobný krok se nedá chápat jinak než jako přelomový. Skončilo porevoluční období, jež se neslo v duchu antikomunismu.
Začala druhá republika, která se vlastně ke komunistické minulosti hlásí a je na ni hrdá. Lidi, nepůjdem zas na Národní? A je úplně jedno, že z formálních důvodů byla nakonec volba zpochybněna. Já našim poslancům věřím a pln optimismu spoléhám na to, že bolševickou mlátičku pošlou do funkce znovu.
