Reflex přeje bohaté Vánoce: Do aktuálního čísla jsme ukryli 100 tisíc korun. Najdete je?
Jsou hybatelem všech věcí, ostatně věda o penězích je nadřazena všem ostatním (sociologové a rekreologové prominou). Prý je před zhruba třemi tisíci lety vymysleli Féničané, zdatní obchodníci a řemeslníci ovládající v dávných časech Středozemní moře. Jestli je to pravda, tak udělali moc dobrou věc.
Mám rád román Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále. Především proto, že autor v něm zcela rozvrátil bolševický stereotyp (přežívající bohužel stále v našich pohádkách pro děti), že lidé, kteří mají hodně peněz, jsou nevychovaní, zlí, zapšklí, podezíraví, neumějí se bavit a nepřejí nikomu nic dobrého. Všimněte si toho – kdo je chudý, bývá dobrý, bohatý rovná se automaticky záporná postava.
Chtěl bych proto žít v zemi, kde mít peníze není nic automaticky podezřelého, ale naopak – kde umět vydělat peníze je výrazem ctnosti, schopnosti, inteligence a odvahy. Kde zaměstnávat lidi znamená odpovědnost, ne vykořisťování a zneužívání lidské práce a umu. Kde utrácení peněz, kupování věcí, třeba i vánočních dárků, ten všeobecně opovrhovaný materialismus, nebude terčem opovržení a intelektuálského posměchu.
Kde stát, respektive volení zástupci občanů nebudou desetiletí po smrti Lenina, Stalina, Mao Ce-tunga a poté, co jejich sociálně inženýrské experimenty uvrhly do bídy a otroctví velkou část světa, rozdmychávat nové podoby třídní nenávisti a stavět umělé hráze mezi lidmi, kteří mají peníze a kteří jich mají méně. Chtěl bych žít v zemi, jež nebude házet klacky pod nohy lidem, kteří mají ambici a chuť vydělat peníze, co nejvíce peněz, šílenými daněmi, byrokratickou zvůlí, absurdní legislativou.
Chtěl bych žít v zemi, jež nebude prostřednictvím sociálních dávek a příspěvků „vyrábět“ generace občanů, kteří ztrácejí absolutní povědomí o vztahu práce k vydělaným penězům a naopak. V takové zemi, jež nebude zaměstnávat armádu státních úředníků, obtěžující samotnou svou existencí slušné lidi, kteří si chtějí vydělávat sami na sebe a koupit si za své peníze, co je jim libo.
Vím, že jsem naivní a v takovém státě už asi nikdy žít nebudu; pokud se tedy nerozhodnu vystěhovat z Evropy někam, kde peníze jsou ctěny jako výraz osobní svobody, a ne potenciální trestný čin.
I proto jsme pro vás připravili mimořádnou marketingovou akci a do stovky vydání aktuálního dvojčísla jsme přibalili sto tisícikorunových bankovek. Všem šťastlivcům, kteří je ve svém Reflexu najdou, přeji, ať si ty peníze užijí, utratí je za věc užitečnou nebo zcela zbytečnou. Prostě radost. A těm, jimž se to nepoštěstí, jejich rodinám a přátelům přeji, ať mají i bez té tisícovky peněz co nejvíce a nestydí se za to.
Ani já se totiž nestydím přiznat, že jeden z motivů, proč přibalujeme do Reflexu tisícikoruny, je přilákat k němu co největší množství potenciálních zákazníků, prodat ho co nejvíce a vydělat tak hodně peněz. Je na tom snad něco špatného?
Text vyšel jako editorial tištěného Reflexu č. 51-52.
