Úspěch separatistů v Katalánsku, prohra Madridu i EU. Nezávislost země je ale ve hvězdách
Katalánci ukázali světu, ale hlavně španělské vládě a bruselské vrchnosti EU, že jsou nejenom úspěšným, ale i spořádaným a po demokracii toužícím národě. Přesto, že španělská policie ostudně bila při nedávném referendu voliče, přesto, že část katalánských politiků vyhnal Madrid do exilu či je uvěznil, ve čtvrtečních předčasných volbách do místního parlamentu získali většinu separatisté. Neznamená to ale, že je nezávislost Katalánska na dosah.
Předchozí katalánský parlament, ve kterém měli příznivci samostatnosti také většinu, vyhlásil na 1. října referendum o nezávislosti na Španělském království. Když Katalánci řekli většinově ano, byla samostatnost vyhlášena. Madrid pak ale převzal přímou kontrolu nad tímto autonomním regionem a zahájil proti místním politikům i právní kroky. Španělský premiér Mariono Rajoy se snažil situaci vyřešit tím, že na 21. prosince byly vyhlášeny v Katalánsku předčasné volby. Jenže plán vůbec nevyšel. Skončilo to pro Madrid i pro orgány EU, které se tváří, že problém se jich vůbec netýká, ostudou.
O absurdnosti celé situace svědčí nejenom to, že Španělsko odmítá, aby si Katalánci v demokratickém a svobodném referendu sami rozhodli o svém osudu, ale i to, že někdejší premiér Carles Puigdemont, jehož strana Společně pro Katalánsko skončila včera ve volbách druhá, je v exilu v Bruselu. A že lídr třetí strany na pásce, Republikánské levice Katalánska, Oriol Junqueras, je od listopadu za podporu nezávislosti ve vazbě.
Velmi hořkosladké vítězství pak ve čtvrtek získala strana Občané (Ciutadans), která je proti odtržení, a kterou skvěle vedla do voleb charismatická a rázná právnička Inés Arrimadas. Jenže podle všeho nedokáže složit vládní koalici. Mimochodem to má i pikantní pozadí, manžel vítězky je příznivcem separatistů.
Navíc situaci komplikuje to, že mezi separatisty a odpůrce nezávislosti se do parlamentu vklínila s 8 křesly i strana Catalunya en Comú–Podem. Ta sice nechce jednostranné odtržení, ale prosazuje, že o tom mohou rozhodnout pouze samotní Katalánci v zákonném referendu. Což zase odmítá Madrid.
Situace je tak stejně komplikovaná, jako byla předtím, volby nic nevyřešily. Katalánský parlament má 135 členů a většinu tvoří 68 mandátů. Ve volbách v roce 2015 jich měli separatisté dohromady 72, teď je to 70 mandátů.
Co to znamená?
Že vyjednávání o případné nezávislosti bude nadále nesmírně komplikované. Katalánci příznivci samostatnosti určitě neustoupí a Madrid také zatím nejeví snahu o kompromis.
A právě zde by měl přijít čas, kdy by něco normálního měla dělat Evropská unie (většina Katalánců chce zůstat v EU). Jenže Brusel mlží. Tvrdí, že se ho to netýká, že je to pouze vnitřní záležitost Španělska. To určitě je, ale pokud existuje svobodná a demokratická vůli ke změně státního uspořádání, není ji možné neustále blokovat. Navíc za použití síly, což vláda v Madridu dělá.
Rozpad Španělska, dokonce i ten poklidný, by sice mnohé bolel, ale vždy by byl lepší, než pořád zvyšovat napětí, které může přerůst až v násilí. Madrid ho již použil, Katalánci nikoli. Jak dlouho ale může zůstat nevyslyšen demokratický hlas voličů?
Jediným řešením je uspořádat referendum (podobně jako ve Skotsku), které jednoznačně určí, zda bude Katalánsko nezávislé či nikoli. Španělská vláda tomu nemá bránit, ale má u toho asistovat. Jinak si Evropa dláždí cestu do pekla.
