Shakespearova ekonomie Vánoc: Proč je dávání dárků racionální?
Podle jednoho průzkumu plánuje letos průměrná česká rodina utratit za Vánoce deset tisíc korun, což je o pětinu víc než loni. Podle jiného průzkumu Češi za Vánoce utratí dvakrát víc, než plánují. Super! Ekonomové musí jásat, jak zase letos Ježíšek nakopne ekonomiku. Nebo ne?
Rozjímání nad smyslem Vánoc a nad tím, zda je trávíme správně, začíná obvykle v září, kdy se v obchodních centrech objevují první vánoční ozdoby a čokoládoví mikulášové. Pochybnosti sílí během nákupního šílenství černého pátku, dne, který trvá týden. A vrcholí, když místo Martinova bílého koně, jenž má už měsíc zpoždění, dorazí Santův cocacolový kamión.
Vánoce jako ekonomické dobro
Zároveň ale čtete, že výdaje pomáhají ekonomice: Lidi víc utratí, takže prodejci víc utrží, takže ti víc vyplatí na mzdách lidem, takže ti víc utratí u prodejců. A tak dále a tak dále. Že utrácením zachráníme ekonomiku, tvrdí nobelista Paul Krugman a po větším utrácení lidu volala roky i Česká národní banka. O ekonomickém smyslu Vánoc má heslo i Wikipedie. No tak proč ne? Když to říká ekonomie, co bychom pro národní blaho neudělali? Nakopneme ekonomiku! Utrácením ke světlým zítřkům! A ještě si na to půjčíme!
Tohle je jeden ze tří základních ekonomických pohledů na Vánoce a „dárkování“ jako takové. Odpovídá to pojetí, které ekonomiku chápe jako prostý součet čísel. Čím víc, tím líp – a je jedno čeho. Hlavně že se peníze točí, hlavně že roste HDP.
Vánoce jako ekonomické zlo
Druhý proud ekonomů se k Vánocům staví více či méně rezervovaně, či dokonce nepřátelsky. Společným rysem tohoto proudu je názor, že ne každé utrácení pomáhá. Jeho zastánci se na celou problematiku dívají trochu sofistikovaněji.
„Utrácení je dobré pro ekonomiku bez ohledu na to, kdy se odehrává. A když neutratíte své peníze na Vánoce, pravděpodobně je utratíte někdy jindy. Takže Vánoce jenom koncentrují naše utrácení na konec roku,“ napsal na svém blogu profesor na King’s College v Pensylvánii David Kyle Johnson. Dodal, že přehnaná očekávání a pocit povinnosti nakupovat hromady dárků přivedou mnoho lidí k půjčkám. To vede ke krátkodobým ziskům, ale také k úvěrové bublině, jejíž splasknutí pak ekonomiku dost bolí. Jinými slovy: Johnson není proti Vánocům, není proti dárkům, není proti utrácení, jen apeluje na to, abychom se pro blaho ekonomiky nezadlužovali.
Pak je tu také americký profesor ekonomie Joel Waldfogel, jenž v roce 1993, kdy působil na Yaleově univerzitě, došel k závěru, že kupování dárků je neefektivní. Podle něj totiž větší užitek přinesou věci, které koupíme sami sobě, než věci, jež nám koupí někdo jiný, protože nás nezná tolik jako my sami.
Svůj závěr podpořil pokusem na skupině studentů. Ti na Vánoce 1992 dostali vánoční dárky v průměru za 438 dolarů. V dotazníku však uvedli, že by za ně byli ochotni zaplatit nanejvýš 313 dolarů.
Waldfogel usoudil, že dárky samy o sobě jsou v průměru menším přínosem pro obdarované, než jakou oběť přinášejí darující. Jinak řečeno: za stejně velkou utracenou sumu lze přinést více užitku. A právě rozdíl mezi užitkem, který dárky přinesly, a užitkem, jejž mohly přinést utracené peníze, jsou podle Waldfogela náklady mrtvé váhy. To je ekonomický koncept popisující ztrátu plynoucí z neefektivnosti.
Dárky jako nenahraditelné dobro
Profesor Waldfogel zcela správně postavil do středu své analýzy užitek, a ne peníze. Ekonomie, ať už vůči ní panují jakékoliv předsudky, totiž není vědou o penězích. Ekonomie není účetnictví. Ekonomie se zabývá chováním člověka a tím, jak se z možností, které má, snaží dosáhnout co nejvyššího užitku.
Jenže Waldfogel na něco zapomněl. A to už se dostáváme ke třetímu ekonomickému pohledu na Vánoce. Dárek přináší užitek nejen jako věc sama o sobě. Užitek plyne i z toho, že na nás při kupování dárků někdo myslel, a čím víc z dárku plyne, že na nás myslel opravdu hodně a dal si práci, aby vybral to nejlepší, tím větší užitek následná radost přinese.
„Opravdu divné na těchto sporech je, že každý souhlasí, že by mělo záležet jen na hodnotě pro toho, kdo dar dostane. Takový pohled přehlíží podstatu celého darování: obohacuje dárce stejně jako obdarovaného,“ upozorňuje Jeffrey Tucker. „Ekonomové by měli vzít v úvahu činem vyjádřenou preferenci: Jestliže osoba dává dar, je to proto, že preferuje obdarování někoho před ušetřením vlastních peněz.“
A právě činem vyjádřené preference každého jednotlivce ukazují na to, co jemu samotnému zvyšuje užitek.
Existuje i studie – autoři Sara Solnicková a David Hemenway díky zohlednění těchto užitků dospěli k závěru, že dar od blízkého znamená větší užitek, než kdybych si totéž koupil sám. Výsledky jejich studie navíc ukazují, že obdarovaní jsou sice obecně rádi, když dostanou to, co chtějí, ale obzvlášť vděční jsou za něco, co nečekali.
Shakespearova ekonomie
Zmíněný ekonom Tucker, člen takzvané rakouské ekonomické školy a libertarián, od něhož byste obhajobu Vánoc nemohli čekat z náboženských důvodů, v jednom svém textu ukazuje, že nejlépe ekonomickou podstatu obdarovávání vystihl William Shakespeare v Hamletovi.
Ofélie mu tam říká:
„Můj vzácný princi, vím, že jste je dal;
a s nimi slova plná líbeznosti,
čímž dražšími se staly; bez vůně
vemte je zpět; citlivé mysli zračí
se dárek chudším, když se dárce mračí.“
„Na dárci záleží (The source matters),“ píše Tucker. „Jestliže vám dá mýdlo spolužák, který si stěžuje, že smrdíte, dárek vás urazí. Má negativní hodnotu.“
Snad se vám taková úvaha zdá neekonomická. Ve skutečnosti je ale právě tohle ekonomie. Primárně studuje, jak lidé dosahují spokojenosti a štěstí, nikoli jak dosahují finančního bohatství, byť to často úzce souvisí.
Shakespeare ekonomii, zdá se, rozhodně rozuměl.
Jak v budoucnu přejmenovat Vánoce? Čtěte velkou anketu v novém tištěném Reflexu, který vyšel 21. prosince.
