Anděl Páně 2: O Vánocích jsme pořád děti!
Kouzlo Vánoc odkrylo hluboké proudy v našich duších, a my se můžeme zase na chvíli cítit dětmi. Je to potřeba tak masová, že až překvapí, když se objevuje jenom o Vánocích. Ale když už vyleze na povrch nějakým způsobem, který se dá spočítat, tak vidíme, jak bychom se my všichni dospělí rádi alespoň na chvíli vrátili do dětských let.
Jakožto osamělý bezdětný třiapadesátiletý dědek bych mohl mít dost důvodů nesnášet Vánoce. Je málo dní, kdy se člověku osamělost, stesk a sentiment dostávají pod kůži tak hluboko jako na Ježíška, na Štědrý večer a pak na svátky vánoční. Osamělost při nich leze ven, a to i lidem, kteří nejsou věřící a radostná zvěst o narození Spasitele je nechává nábožensky chladnými.
Po svém osamělém Štědrém večeru, plném sentimentálních (až vlhce sentimentálních) vzpomínek na ty, se kterými jsem slavil Ježíška v minulosti a kteří jsou buď mrví, nebo které jsou dávno někde vdané, jsem se na Boží hod podíval na internet - a najednou jsem zjistil, že ten sentiment, kterým se o Vánocích rochňávám každoročně, není specialitou depresivních starých mládenců mého typu. Že na Vánoce se jako národ hromadně odebíráme do regresu a cítíme se jako malí. A moc mě ta informace, že nejsem ve svém oslintaném vánočním sentimentu sám, potěšila.
Na Boží hod totiž média zveřejnila výsledky sledovanosti televizí na Štědrý večer - a ty výsledky doslova matematicky prokázaly, že vánoční sentiment je celonárodní zlozvyk a že se rozhodně za svůj Štědrý večer s krabicí fotek z minulosti a ovlhlýma očima nemusím stydět. Čísla hovoří jasně: Štědrovečerní premiéra filmu Anděl Páně 2 přilákala více než tři miliony diváků.
„Anděl Páně 2 se stal nejen jedničkou včerejšího dne, ale rovněž dosud nejsledovanějším pořadem celého letošního roku,“ řekla za Českou televizi Karolína Blinková. Druhým nejsledovanějším pořadem letošního roku se stala repríza prvního Anděla Páně v sobotu 23. prosince. Pustilo si ji 2,3 milionu diváků. A mne ta čísla - byť statistiky nebývají příliš emoční - dojala, protože ukazují, že sentiment a smutek po dětství není jen záležitostí starých mládenců, ale celého národa.
Jsme - ve dne, v práci - šéfy, organizátory, decision makery, vzory pro naše děti, spořádanými občany, voliči některé z politických stran a mnohdy i příslušníci nejrůznějších spolků. To je však jen naše dospělácká přetvářka. Uvnitř většina z nás - včetně těch nejpřísnějších sekčních šéfů na ministerstvech - zůstává dětmi a když to Vánoce dovolí, tak všichni padáme do sentimentu a ani se za to nestydíme. A je to dobře, protože alespoň jednou za rok je potřeba masku důstojné dospělosti odložit.
Tak honem! Předevčírem byl Štědrý večer, včera Boží hod, a dnes je Štěpána - takže ještě dnes, kdy vychází tento článek, můžeme být na těch čtyřiadvacet hodin dětmi. Než nás pracovní středa vrátí do šarže dospělosti a vážnosti, můžem být ještě chvilku malí. Tak si tom užijme!
