Česká pohodlnost: Jsme líní se stěhovat za prací, nebo jednáme zcela rozumně?
Máme nový rok 2018, údajně nás čeká pokračování ekonomického blahobytu, politikům navzdory. Určitě jste si také povšimli, že různí ekonomové a personalisté se rádi v médiích moralisticky pohoršují, že Češi a Moravané (obou pohlaví) dlouhodobě vykazují nízkou ochotu stěhovat se za prací.
Odborněji to nazývají: nižší pracovní mobilita. Uvádí se, že zmíněná mobilita je u našinců ve srovnání se západní Evropou či USA dlouhodobě nižší. A tento stav se prý nemění ani se vstupem nových, mladších a progresívnějších generací na náš trh práce.
Dle relevantních výzkumů by za žádných okolností o stěhování za prací neuvažovalo celkem šedesát pět procent dotazovaných, což je o devět procent více než před dvěma lety. Do práce navíc chtějí Češi podle průzkumu cestovat maximálně 30 minut, což je také pod evropským a severoamerickým průměrem.
Samozřejmě autorovi tohoto komentáře je známo, že statistika je přesné sečtení nepřesných čísel, nicméně určitý trend tam čitelný dozajista je. Jinak řečeno – Češi a Moravané jsou stále méně ochotni stěhovat se kvůli novému zaměstnání, a to jak po ČR, tak samozřejmě i do ciziny. A to k nelibosti makroekonomů, personalistek a některých politiků.
Nicméně zamysleme se nad věcí z jiného úhlu pohledu. Vydejme se proti názorovému mainstreamu a popřemýšlejme, jestli zmíněná neochota stěhovat se za prací není zcela racionální, a tedy ve finále i do značné míry pozitivní.
Vím, spousta lidí sice říká, že do práce chodí rádo, či v ní vidí dokonce i určité poslání, ale nalijme si čistého mléka: O peníze jde až v první řadě.
Je sice hezké, když vám o sto či dvě stě kilometrů dále zaměstnavatelé nabídnou o pár tisíc vyšší plat, nicméně po odečtení životních nákladů vám zbude jen pár korun navíc. Jaký to pak má smysl? Kde je pak rodinný život? Kde jsou příbuzní, kamarádi a koníčky – odborněji řečeno sociální život.
Navíc, kdo více (legálně) vydělá, zaplatí více na daních a zákonných pojistných.
Je logické, aby někdo prodal rodinný dům v Bruntále či Ruprechtově, kde má notabene všechny sociální vazby, a za jeho výnos si koupil 2 plus kk (nezaměňovat s 2 plus kkk, v těch bydlí jen rasisté, ne slušní zaměstnanci) v Praze či Brně na sídlišti? Na větší byt mu díky vysokým cenám na pražském i brněnském realitním trhu zkrátka nezbude.
Má cenu kvůli pár bankovkám s Františkem Palackým měnit například dětem školu a kroužky, kde jsou zvyklé na dětský kolektiv a učitelky, tedy pokud by se stěhovaly s vámi, anebo vidět zbytek rodiny třeba jen jednou za 14 dnů? Je lepší si večer hrát s dcerou, nebo s laptopem v podnájmu či na ubytovně na druhé straně republiky?
Dalším důvodem, proč se nestěhovat za prací, může být, zejména na Moravě, vazba na určitou místní náboženskou komunitu. Ochrání člověka pár korun čistého navíc před pocitem vykořeněnosti na nějakém skoro ateistickém sídlišti ve statutárním velkoměstě? V nadsázce možno dodat: stojí například ohrožení posmrtného života jen kvůli radosti pár personalistů, kteří by chtěli stěhovat obyvatelstvo kvůli svým „excelovským tabulkám“, za to?
Řekněme silným hlasem: U drtivé většiny Čechů a Moraváků nejde u neochoty se stěhovat za prací o žádnou lenost, ale o pragmatický propočet daný zdravým rozumem.
Nadto si je dobré uvědomit, že aktuálně máme nejnižší míru nezaměstnanosti v celé EU, zaměstnanec je dnes takřka král. Paradoxně tento úspěch se nepodařil Sobotkově vládě proměnit v pěkný volební výsledek, respektive veškeré ovoce zde sklidil jeho koaliční partner – hnutí ANO.
Na závěr shrnuji – Češi nejsou zahálčiví, jsou prostě a jen rozumně uvažujícími pragmatiky. Jejich důvody jsou naprosto pochopitelné a rozhodně si tu nezaslouží kritiku od politiků, ekonomů anebo personalistů.
Autor je právník a publicista
