Klinická smrt ČSSD: Proč ji nespasí Hašek s Chovancem a proč to bude mít těžší než ODS
Tento víkend se v Táboře sjeli sociální demokraté sdružení pod platformou „Zachraňme ČSSD“. Za iniciativou stojí některé především dřívější výrazné tváře strany jako Michal Hašek nebo Zdeněk Škromach. Na první pohled se může zdát, že je strana v podobné situaci jako byl před pěti lety její tradiční rival ODS. Několik indicií ale napovídá tomu, že návratu sociálních demokratů na výsluní brání od samého začátku náročnější překážky než kdysi jejich pravicovým konkurentům.
Předně k samotným strůjcům výzvy k záchraně ČSSD. Ze známých tváří mezi nimi jmenujme exsenátora Zdeňka Škromacha, bývalého místopředsedu Haška nebo dlouholetého kontroverzního poslance Foldynu. To nejsou zrovna osobnosti s bůhvíjakým kapitálem do antisystémově nakloněné doby, jež má přesně těmito starými kádry tendenci pohrdat. U Haška se můžeme koneckonců ptát, kde vůbec bere před lety odvržený pučista a problémový hejtman odvahu pokoušet znovu stát hlásnou troubou strany.
Přesněji řečeno, pohybujeme se v době, kdy tradiční voliče ČSSD oslovuje hned několik jiných subjektů s často podobným programem. Jde především o hnutí ANO, které oproti minulým volbám bralo výrazně více zleva než zprava, a pak samozřejmě komunisty a v neposlední řadě Okamurovu SPD, jejíž program je také dost silně sociálně zaměřený.
(Ne)úspěšná vláda
Základní úskalí této situace spočívá z pohledu ČSSD ve skutečnosti, že definitivně přestala být protestní volbou, kterou dříve mohla představovat pro voliče nespokojené s pravicovými vládami či vlastní společenskou a materiální situací. Pochody proti levné práci s členy vlády v čele to vše dotahují do absurdní dokonalosti.
Tím přichází na řadu další aktuální srážeč sociální demokracie – její působení ve vládě. Jak vyplývá z průzkumů veřejného mínění (a nakonec i z výsledků voleb), většinu pozitiv doby Sobotkova kabinetu si lidé často spojují daleko spíše s Andrejem Babišem než s tehdejším premiérem Sobotkou a jeho spolustraníky. Naproti tomu u nepopulárních opatření typu protikuřáckého zákona, inkluze nebo pamlskové vyhlášky padá téměř všechen hněv zpravidla na ČSSD. Sobotka zkrátka Babišovi vládní spoluprací umožnil malý politický zázrak – být sám členem vlády a chlubit se jejími úspěchy, a zároveň být její nejtvrdší opozicí.
Tahle doba není pro starý
Z toho všeho by se ještě za běžných okolností mohla strana formátu ČSSD dostat. To ale jen kdyby dokázala nabídnout nové, neokoukané tváře a konečně se vnitřně sjednotit (nebo alespoň začít navenek jednotně působit). V tuto chvíli je strana stále ohniskem střetu tzv. zemanovského křídla proti slábnoucímu sobotkovskému. Nové osobnosti buď nejsou, anebo dostatečně netáhnou (viz Hamáček, Chvojka, Valachová) a charismatický lídr Zaorálek už nejspíš straně svoje také dal.
Možná si říkáte, že se ČSSD dostala do podobné polohy jako před lety občanští demokraté a stejně jako oni může vystoupat zpět k dvouciferným výsledkům. ODS ale měla v zásobě schopného a relativně populárního lídra Fialu, zbavila se velké části starých nepopulárních tváří, dobře se zorientovala v migračním problému a v neposlední řadě dokázala alespoň něco vytěžit z nepopulárních kroků vlády a postavit se do pozice jakéhosi bodyguarda živnostníků a kuřáků.
V tuto chvíli se provizorní špičky sociální demokracie rozhoupávají k jednání o účasti ve druhé Babišově vládě. Pokud jednání skončí podpisem koaliční smlouvy, bude pro ČSSD těžké z popularity vlády něco získat – post ministra financí, který jemu samotnému k popularitě dopomohl, jí Babiš téměř jistě nenabídne.
Jistě, že může přijít nové bombastické téma typu migrace, na němž by nejstarší levicová strana u nás nakrmila své preference. Jistě, že se může odkudsi vynořit populární vůdčí osobnost, které socialistům pomůže nahoru. Zatím tomu ale nic nenasvědčuje a odhad, že ČSSD pod deseti procenty ještě nějakou dobu zůstane, je víc než střízlivý.
