Pokud Jiří Drahoš podlehne vlastnímu kouzlu a založí stranu, bude to polibek smrti vlastním voličům
„Nezvítězili jsme, ale neprohráli jsme.“ „Jdeme dál.“ „Slibuji vám, že tuto energii a naději ponesu dále, neodcházím z veřejného života.“ „Rozhodně se nikam nechystám utíkat zadním vchodem.“ Všechny tyhle tajemné výroky patří Jiřímu Drahošovi, který prohrál prezidentskou volbu s Milošem Zemanem. Tedy, můžu-li mu tímto jedním slovem ulehčit od jeho zmatení ohledně vítězství a prohry.
Václav Klaus by to možná nazval nevítězství, pro normální lidi ale zůstává i těsná prohra prohrou. Tečka. Samozřejmě chápu, že teď Drahoš vidí někde v dáli hořet svou politickou pochodeň. Posledního tři čtvrtě roku si užíval takový zájem veřejnosti, jaký coby vědec nezažil celý život. Mnozí do něj vkládali vlastní naděje, což vždy nebezpečně povznáší. Dost lidí do něj taky vložilo nemalé peníze, a i když nejsou nejchudší, i oni je neradi rozhazují.
Není proto snadné najednou skončit a vrátit se do veřejného zapomnění. Politika je jako droga a drogy nám dávají hezké iluze, proto je máme tak rádi. A iluzi o sobě teď evidentně propadl i Drahoš. Matematicky v druhém kole sice se Zemanem prohrál o 150 000 hlasů, když ho celkem volilo 2,7 milionu lidí. Číselně svedl důstojný souboj. Neměl by se tím ale moc opíjet a radši zůstat střízlivý.
Polovina voličů ve skutečnosti nevolila jeho, ale proti Zemanovi. Drahoš jejich hlasy posbíral hlavně proto, že nevadil. Měl by se inspirovat spíš prvním kolem volby, kdy většina lidí skutečně volí svého kandidáta; a v ní ho volilo jen 1,3 milionu lidí, což jen potvrzuje předchozí údaj. Není to málo. Přesto by se měl i Drahoš vyrovnat s tím, že prostě prohrál a volby skončily. S prohrou se nakonec vyrovnal i Mirek Topolánek.
