Miloš Zeman ani Andrej Babiš (zatím) eurem v Česku platit nechtějí

Miloš Zeman ani Andrej Babiš (zatím) eurem v Česku platit nechtějí Zdroj: Archiv Blesku, Reuters, Profimedia.cz

Když politici nadbíhají davu: Hra o referendum je hrou o EU a to může být sebezničující

Viliam Buchert

V souvislosti s jednáním o podpoře vlády Andreje Babiše neuplyne ani den, aby se někde nediskutovalo o tom, že jednou z podmínek vzniku kabinetu s důvěrou je zákon o referendu. Tedy jak konkrétně nastavit parametry lidového hlasování. Ve skutečnosti je to pouze mrak, který má zahalit snahu některých stran a také podstatné části veřejnosti vyvolat hlasování o vystoupení z Evropské unie. Jenže tato hra může mít pro Českou republiku fatální následky.

Aby bylo v tomto případě moje ukamenování jednodušší, musím napsat, že nadbíhání masám vedlo často v dějinách k neočekávaným, nepravděpodobným a špatným koncům. Politické elity si někdy neuvědomují svoji odpovědnost odolávat volání davu a to, že mají uvažovat s dlouhodobým výhledem a racionálně, ne na základě emocí.

Bohužel to se u nás v tomto případě neděje.

Hra o možné vystoupení z Evropské unie je nebezpečná především proto, že Česko nemá k členství v EU v současnosti žádnou alternativu. Nejsme Velká Británie, nejsme Švýcarsko a nejsme Norsko. Ani nikdy nebudeme. Hrajeme jinou ligu a máme jiné výchozí postavení.

Co je na EU nejdůležitější

Nebudu se podrobně rozepisovat o tom, že Evropská unie jako organizace by měla fungovat přehledněji, šetrněji, neměla by tolik regulovat a nakazovat. To je jasné. Neměla by se tolik věnovat podružnostem, jako jsou přerozdělovací kvóty pro uprchlíky (v roce 2015 požádalo o azyl v 28 zemích EU kolem přes 1,3 milionu lidí, o rok později 1,2 milionu a loni 700 tisíc, takže přerozdělit několik desítek tisíc migrantů je nepodstatné). Naopak by měla například reformovat nákladnou zemědělskou politiku, která požírá 40 procent rozpočtu. I to je jasné.

Jenže mnoha Čechům není jasné, co je pro nás na EU nejdůležitější. Není to tolik vzývaný či proklínaný Schengen, ani neustále propírané dotace. Je to vnitřní trh, na kterém působíme a kde uplatníme 83 procent toho, co se u nás vyrobí. Pokud bychom o něj přišli, nebo by se nějak omezil, máme problém. A byl by to problém gigantických rozměrů. Nikdo soudný nemůže věřit tomu, že bychom pak přesměrovali daleko více svého zboží do Ruska, Číny či Tramtárie. Část ano, ale ztráty by to nevyrovnalo.

Parametry referenda

O referendu přitom vydávají libé zvuky prezident Zeman, premiér Babiš, Okamura, sociální demokraté, komunisté, Piráti i další strany. Některým jde o zalíbení se masám (vždyť přece lidové hlasování je to pravé, co podporuje demokracii), jiným o skutečné získání možnosti hlasovat o odchodu z Evropské unie. Některým i o vystoupení z NATO.

Hraje se u toho zejména o nastaví parametrů. Okamurova SPD chce jen 100 tisíc podpisů, aby mohla hlasování o čemkoli vyvolat na celonárodní úrovni. Přes sto tisíc podpisů ale za několik měsíců nasbíral pro svoji kandidaturu i samotný Jiří Drahoš. Kdyby bylo reálné referendum o EU, sešlo by se i půl milionu podpisů. Jak tedy zvolit parametry, aby byly „normální“ a odpovídaly situaci?

Zabránit někomu, aby šířil hlouposti, samozřejmě nejde. Zabránit tomu, aby někdo prováděl věci nebezpečné pro chod státu, by mělo jít. Politické strany by proto měly hru na referendum co nejrychleji ukončit. Pokud chtějí občané hlasovat o místních věcech, mohou tak činit v referendu už dnes. U obecného národního referenda by se spěchat s úpravami nemělo, dokud nebude zcela jasné, k čemu všemu má podobný instrument sloužit. Jinak jednou zapláčeme na vlastním hrobě.