Janek Kroupa není neomylný Bůh. I kvůli němu věří lidé médiím méně než uklízečkám
Mezi investigativním reportérem Jankem Kroupou a šéfem Českého rozhlasu René Zavoralem vzplálo drama kvůli reportáži o Agrofertu. Jako obvykle jsou hned na světě petice, analýzy a samozřejmě i strach o svobodu slova, který nás novináře přepadá vždy, když nás někdo kritizuje. Zavoral má na své straně analýzu Fakulty sociálních věd a Radu Českého rozhlasu, Kroupa hlavně sebe a taky své kolegy.
Jeho reportáž „soudily“ tři analýzy a jedna z nich, od Institutu komunikačních studií a žurnalistky Fakulty sociálních věd, v ní našla profesní chyby. Že se tři expertní studie neshodují, není nic neobvyklého. Dejte dohromady tři experty a máte tři, možná i čtyři suverénní expertní názory. Navíc jde o specifický žánr připomínající chemii: i investigativní novináři pracují metodou pokusu-omylu, podobně jako kdysi chemik Miroslav Kalousek na financích. Svět žurnalistiky je proto plný pravdivých odhalení i velkých omylů. Nakonec jsme jen lidi, i když se často rádi stavíme nad ně.
O fatálních omylech ostatně ví své i Kroupa, jeho někdejší reportáž na TV Nova poslala do vazby několik nevinných lidí včetně současné eurokomisařky Věry Jourové. Jen krátce: byl podzim 2006 a Kroupa se nechal obelhat architektem Markem Řičářem o údajném dotačním podvodu v Budišově, o němž do té doby nikdo nikdy neslyšel. Kroupa tehdy poslal do terénu reportéra, který natočil Řičářovy lži, načež šlo okamžitě do vazby několik vysoce postavených lidí včetně Jourové a tehdejšího starosty Budišova Péti.
Jenže celý případ se nakonec otočil o 180 stupňů. Zločincem byl ve skutečnosti Řičář, zatímco Jourovou a spol. museli pustit na svobodu. Vše skončilo velkou blamáží médií i policie a taky hezkou ironií: Jourová vysoudila odškodné a omluvu, zatímco Kroupa dostal Křepelku, cenu pro mladé novináře. „Za významný přínos televizní investigativní žurnalistice, zejména zpracováním tzv. budišovské kauzy,“ znělo zdůvodnění ocenění. Ano, dnes to vypadá jako černý humor bratrů Coenů, něco jako české Fargo bez mrtvol. V jeho duchu proto jen řekněme, že díky Kroupovi Jourová aspoň získala silný příběh pro svůj politický comeback. Něco takového by jí nezajistil ani sebelepší píárista.
Podobné omyly (i když spíš bez vazby pro nevinné, to už je extrém) se v investigativní žurnalistice stávají, nejde o úplně „čistý“ žánr. Jedna účelová dezinformace nebo zaplacený aktér klidně můžou zcela otočit vyznění. Na celém případu Budišov ale nejvíc děsí Kroupova absolutní neochota uznat byť jen píď vlastní chyby. A stejně tak i jeho trapné vymlouvání, i když ho doslova usvědčuje vlastní reportáž i slova policie, že do vazby poslala nevinné lidi na jejím základě. Tohle není názorová konzistence, jak říkají politici; tohle už je obyčejná umanutost a nebezpečné přesvědčení o vlastní neomylnosti.
Historie se opakuje i nyní. Pusťte si Kroupův rozhovor pro DVTV a vrátí vás do Budišova. Ani teď si Kroupa nepřipouští absolutně žádnou možnost vlastní chyby a místo toho jen zpochybňuje univerzitní analýzu i celou strukturu a hierarchii Českého rozhlasu včetně funkce jeho ředitele. V podstatě říká, že nic z toho nerespektuje a že ho prostě máme nechat dělat jeho práci, protože on se neplete. Veřejnoprávní média jistě připomínají papiňák plný politických tlaků. Podobná neochota pochybovat o vlastní práci je ale pro novináře stejně nebezpečná, jako když se lékař místo rentgenu spolehne jen na svůj hmatový talent.
A nejde jen o Kroupu, Budišov a Agrofert. Média dnes zažívají velkou krizi důvěry veřejnosti, když nám podle českých průzkumů věří méně lidí než uklízečkám. Důvodů je jistě víc - od exploze nových médií plných „alternativních faktů“ až po naši názorovou stádnost, která existuje, i když si ji neradi připouštíme a radši se maskujeme objektivitou. Jedním z důvodů je ale určitě i náš pocit neomylnosti a neochota uznat chybu, i když ve skutečnosti chybujeme častěji než zmíněné uklízečky. Ty možná občas neuklidí, jak měly, načež to napraví. My se místo nápravy schováváme za svobodu slova.
