Kdy konečně vyhrajeme aneb Reflex hledá Zemanova nástupce
Známá ekonomka, publicistka a spisovatelka Markéta Šichtařová prezidentkou? To není reálná projekce budoucího rozložení politických sil, ale hra. Hra, jež má zatím sice příliš mnoho neznámých, ale na druhou stranu docela reálný základ a pravidla, která se formovala během posledních dvou prezidentských voleb. A hlavně – kvůli přímé prezidentské volbě ji budeme dříve nebo později hrát všichni, respektive většina z nás.
Politolog a spolupracovník Reflexu Petr Sokol tvrdí, že šanci stát se budoucím prezidentem má především někdo, komu se podaří spojit venkovský tábor, zjednodušeně Zemanovy podporovatele, s pravicověji laděnými liberálními městskými voliči. Možná by to kandidátka typu Markéty Šichtařové dokázala. Stačí si přečíst, co si ona sama myslí o euru nebo migraci, tedy dvou hlavních tématech, jež rezonovala v letošních volbách.
Na takzvanou pražskou kavárnu, vysedávající u sójových latéček, by její postoje ke společné evropské měně, kampaním typu #MeToo a gender politice byly asi příliš silnou černou kávou, ale typického středopravicového voliče s nadprůměrnými příjmy, který trpí při výběru „svého“ kandidáta v každých prezidentských volbách, by pravděpodobně úspěšně oslovila.
Navíc by „za sebou“ měla silnou voličskou základnu v podobě sebevědomých nefrustrovaných žen, jež by si mohly ulevit, že „to“ některá z nich konečně vzala na sebe. Otázkou ovšem je, jak by neústupná Markéta Šichtařová zabodovala mimo velká města svým tvrdým a neústupným pravičáctvím, které asi nejlépe ilustrují její věty o tom, jak jsme někdejší osobní odpovědnost za své životy a životy svých dětí nahradili pocitem, že máme na vše nárok – na slušný život, práci (nebo placenou nepráci), na rovnost, úctu atd. A to vše samozřejmě od státu. Nebo od Bruselu.
Tam už to tak jednoduché nebude, samozřejmě.
Ale stále se pohybujeme v rovině spekulací, více či méně zábavné hry. Ostatně, na Hradě sedí prezident Miloš Zeman a měl by, pokud jej zdraví úplně nezlomí, dalších pět let.
Od pokusu o prognózu k přání: Jednoduše si přeji, aby příště měly napříště oba voličské tábory svého jasného kandidáta: levičáci levicového, pravičáci pravicového, středoví sluníčkáři středově sluníčkářského, extremisté extremistického.
Jsem totiž přesvědčen, že ideologie „budeme makat bez ohledu na to, co je vlevo, vpravo, vzadu nebo vpředu“ nevede nikam jinam než ke stagnaci a všeobecnému úpadku klasických hodnot, na nichž stojí nebo měly by stát pluralitně demokratické státy.
A že si přeji, aby vyhrál ten liberálně svobodný? A nedýchalo by se nám všem lépe?
Text vyšel také jako editorial nového tištěného Reflexu.
