„Havlova“ lavička na Praze 6: Přepí*ené krásno versus potřeby lidí
Polemiky kolem umělecké lavičky Ferdinanda Vaňka u pražského Kulaťáku, Vítězného náměstí, nesu jakožto celoživotní obyvatel té lokality poměrně těžko. Je pro mne nesnadno pochopitelné, že na „Šestce“, kde si není kam sednout, dostává přednost umění před potřebami občanů.
To je paráda! Máme na šestce lavičku Ferdinanda Vaňka, která je červená, je v ní zakomponován umělecký artefakt — pivní sud —, a na níž se dokonce dá i sedět! Jde o velké vítězství války o uspokojivou občanskou vybavenost čtvrti, která je Vaňkovou lavičkou esteticky obohacena do té míry, že každý krasomilec omdlí. A že jsme si to umění nechali něco stát! Lavička, na které se dokonce dá sedět, a její instalace přišly na osm set padesát tisíc. Holt my na šestce umíme žít! Byl jsem hned, jak jsem se o nové lavičce dozvěděl, nadšen!
Novinka zblízka
Pak jsem se ovšem vydal novinku okouknout a s jistými rozpaky shledal, že kousek od Kulaťáku je sice nově instalované umění, ale zato nedaleko toho artefaktu si nemá člověk na co sednout. Že by Kulaťák snesl ne jednu, ale desítky a desítky laviček, na nichž by se dalo sedat a pěstovat občanskou sousedskou společnost. Bohužel tam nejsou, náměstí zdobí jen ta červená krása.
Přišlo mi to trošku líto, tak jsem se vrátil k počítači a na první dobrou si vygooglil, že kromě uměleckých laviček za skoro milión jsou na českém trhu i vcelku normální parkové lavičky. Například kvalitní litinová parková lavička se dá pořídit za necelých třináct tisíc korun. Přesně 12 821 Kč s DPH. Jde o lavičky, jakých — velmi podobných — na druhém konci Kulaťáku už několik stojí. Tuším čtyři. Přitom na celé náměstí by jich byly potřeba desítky, aby se vytvořil skutečně fungující a mohutný veřejný prostor, sousedská agora.
Sedět mohli všichni
Pokud vezmete do ruky kalkulačku, jak jsem to učinil já, tak zjistíte tristní skutečnost. Za cenu oné umělecké lavičky rudé barvy by bylo možné pořídit šedesát šest kvalitních litinových parkových laviček, takže by po jejich umístění na Kulaťáku mohl ožít celý prostor. Naše open air kavárna Šesták, kterou na druhém konci náměstí v létě otevírají, je našlapaná od rána do večera a lidé na šestce prostě mají zájem chodit ven do ulic své čtvrti, popíjet na lavičkách kávu, pokuřovat a pomlouvat sousedy.
Bubeneč je sousedská a vlídná čtvrť, žádný Jižák. Bohužel na osazení celého náměstí lavičkami nejsou peníze, protože se musela zaplatit ta umělecká. Může najednou sloužit třem nepříliš obézním občanům, víc se jich na ni nevejde. Na těch šestašedesáti čtyřchlapových litinových lavičkách mohlo najednou sedět víc než čtvrt tisíce lidí. Před požadavky a potřebami občanů však dostalo přednost krásno.
Sovětský svaz — náš vzor
Dostáváme se tak do podobné situace, jako byl Sovětský svaz v době své vesmírné expanze. Na jednu stranu země skutečně vyslala do vesmíru prvního člověka. Na stranu druhou, ne každý obyvatel SSSR měl v této slavné době alespoň jeden pár bot. S lavičkou na Kulábru je to úplně stejné. Místní občané si sice nemají kam sednout, ale mohou nedaleko vestoje obdivovat uměleckou lavičku v ceně mnoha desítek laviček určených normálně k sezení. Přepíčené a předražené krásno dostalo jednoznačnou přednost před potřebami lidí. Ale hlavně že máme v ulicích Umění, že!
