Co mají společného Zeman a Babiš s Clintonem a Jelcinem? Nový styl populismu
Nový populismus má tyto rysy: sázka na osobnost, žádná ideologie a přímo čelem k masám. Funguje to, ale také je to křehké.
Jak je to možné, že Miloš Zeman vyhraje prezidentské volby, ale strana, kterou kdysi vedl a která měla jeho jméno dokonce v názvu, úplně propadla? SPO (zemanovci) je bezvýznamný útvar, pokud neslouží jako Potěmkinova vesnice pro krytí různých kejklů Zemanovy (ne)kampaně. Zeman je ale stále na čele, vzdor odporu větších stran a nepřízni řady médií.
Tento zvláštní stav je výsledkem toho, co se dá nazvat „nový populismus“. Úplně nový ale není. Jaké jsou jeho rysy, to bylo popsáno už dříve. Ve svém článku Nový populismus v časopise Political Psychology o tom píše William Schneider již na sklonku roku 1994. Tehdy už měl k dispozici poznatky, jaké daly dvě prezidentské kampaně, a to Borise Jelcina v Rusku a Billa Clintona ve Spojených státech. I když se nám tyto země mohou zdát vzdálené, byť každá jinak, dnes můžeme pozorovat mechanismy, které tehdy působily, u nás i jinde ve světě.
Rozdíl je samozřejmě v tom, že pokud by se oba dostali k moci (což se také dostali), mohli se snažit uskutečnit svůj plán restrukturalizovat své ekonomiky. O to u nás nešlo, pokud za něco takového nebudeme považovat Zemanovy dost marné pokusy nás více ekonomicky spojit s Ruskem a především Čínou.
Jelcin i Clinton se ale vynořili z ruin svých zdiskreditovaných politických stran, komunistické a demokratické, a pokusili svést bitvu s tím, co bychom mohli technicky nazvat „obyčejní politici“. Clinton a Jelcin byli „autonomní populisté“. Clinton se svou kampaní obrátil v roce 1992 přímo k voličům a bylo to v době, kdy mu tisk vyhrožoval zničením. Když ruský parlament zmenšil Jelcinovu moc, Jelcin trval na tom, aby jeho sílu potvrdil lid v referendu. „Vyslyšte vůli lidu!“
„Síla obou vůdců je v podstatě osobní. Lidé podporují je, ne jejich stranu nebo jejich ideologie. Oni nepotřebují stranu ani ideologii. Mají televizi,“ píše Schneider. Clinton provozoval permanentní kampaň, objížděl města, řečnil, setkával se s dětmi, byl na diskusních fórech – a všechno přenášela televize. Jelcin se pravidelně objevoval v televizi, aby se zabýval problémy Ruska. Oba muži měli přitom ještě jednu věc společnou. Nikdo nevěděl, jestli jejich návrhy budou fungovat.
V Rusku byla podle tehdejších průzkumů zajímavá ještě jedna věc. Ačkoliv polovina Rusů říkala, že se jim za komunismu žilo lépe než teď, jen 20 procent si myslelo, že komunismus byl dobrý systém na řešení problémů Ruska. Volili Jelcina a vlastně i nejistotu, protože minulost byla zdiskreditovaná (ač měli dojem, že se jim zase tak zle nevedlo). Raději riskovali, než aby se vrátil někdejší stav.
To, co se dělo v Rusku a Spojených státech, se dnes děje po celém světě a také u nás. Objevuje se nový styl politiky a jeho základními rysy jsou: pragmatismus, populismus a personalismus. Abychom to rozvedli, jde o to, že ideologie jdou stranou, politik se obrací přímo k lidem a úspěch je vázán na jeho osobu. V nové politice byla ideologie nahrazena řešením problémů, nalezením správného mixu vládní moci a soukromé moci, což má vést k ekonomickému růstu a bezpečnosti. Personalismus znamená, že politici nahradí strany vlastními osobnostmi. Už je nám jasnější, proč u nás může být prezidentský kandidát úspěšný, nebo poměrně úspěšný, aniž má za sebou nějakou silnou stranu. Nemá ji Zeman, neměl ji ani Drahoš, neměl ji nikdo. „Politické strany jsou na sestupu všude. Jsou nahrazovány dvojí formou přímého a osobního styku mezi politiky a voliči. Politici mluví s voliči prostřednictvím televize. Voliči mluví s občany prostřednictvím průzkumů.“
Populistický jedinec může vystupovat jako ten, kdo je proti „systému“. Kampaň založená na osobnostech samozřejmě znamená, že je třeba sáhnout k diskreditaci a kompromitování, útokům na charakter protivníka, odhalování skandálů. Znamená také riziko velkých skoků v popularitě.
Andrej Babiš je speciální případ. Svou stranu má. Je jeho dílem a jeho majetkem. Nemá ale žádnou ideovou myšlenku a všechno stojí a padá s ním. Také on se obrátil přímo „k lidu“ a média si za tím účelem dokoupil. Pokud mu někde hrozí nepříjemné otázky, tak tam nejde, nebo zcela mimo kontext jen rozčileně opakuje své teze o spiknutí mafie a „tradičních politiků“. Zeman postupoval stejně, ovšem díky své funkci nepotřeboval ani stranu, ani velké investice. Na to muselo dojít až v druhém kole, kdy se záložníci „mobilisovali“.
Zeman už nikdy nikam kandidovat nebude. Babiš teď projde testem, jestli mu nový populismus bude fungovat i poté, co on sám bude pod palbou z mnoha stran a jeho obraz v očích lidí se bude nevyhnutelně drolit. K jakým prostředkům sáhne, až zjistí, že se věci nevyvíjí v jeho prospěch, to se ještě uvidí.
