Středopravé strany by v senátních volbách měly postavit společné kandidáty, jinak budou jen paběrkovat
Ačkoliv emoce po prezidentské volbě v české kotlině ještě zcela neutichly, tuzemská politická scéna už žije dalšími volbami. Letos na podzim totiž Češi budou pro změnu volit své zástupce do obecních zastupitelstev a do třetiny Senátu. Zatímco okolo těch prvních je zatím relativní klid, nadcházející klání o Senát čeří vody již nyní. Aktivnější jsou v tom zatím středopravé strany, které vidí v horní komoře jednu z posledních zátaras proti dominanci Babišova hnutí ANO a nárůstu vlivu extremistů.
Začátek této – zatím velice vlažné – předvolební kampaně vlastně odstartoval už výsledek prezidentské volby. Hlavou státu sice nadále zůstane Miloš Zeman, přesto u uren se sešla poměrná velká voličská síla, která podpořila jeho protikandidáty. A ti – jmenovitě zatím jen Marek Hilšer a Jiří Drahoš – chtějí tuto podporu přenést i do senátního klání a znovu se ucházet o hlasy voličů.
Jistě, vše je teprve na začátku, ale než se člověk naděje, je tu duben, květen či červen a to už musí mít jednotlivé strany jasno. Jisté a zřejmé je už ale v tuto chvíli to, že letošní senátní volby budou opět zřejmě jakýmsi referendem o hnutí ANO a osobě Andreje Babiše (tedy pokud se nestane nějaký zázrak a on se stáhne z vysoké vládní politiky). Všechny sněmovní středopravé strany (tedy ODS, TOP 09, KDU-ČSL a STAN), ale i sociální demokraté vědí, že existuje-li místo, kde lze Babišovi vzdorovat a brzdit jeho mocenský apetit, je to Senát. A podle toho k tomu budou, respektive měly by přistupovat.
Tento nový přístup by měl v praxi znamenat, že se středopravé strany (jejichž podpora je velice rozdrobená, a proto si s nimi ve sněmovně Babiš otírá boty) domluví na úzké volební spolupráci a postaví do senátního klání ve významné většině (opakuji: ne ve všech, ale významné většině) obvodů pouze jednoho společného kandidáta, kterého pak společně podpoří.
Pouze tento přístup a společný postup pak má naději na úspěch a může znamenat zisk či udržení většiny v Senátu v rukou stran, které se nepodílejí na vládě a skrz horní komoru mohou efektivně blokovat významné systémové změny, které vláda navrhuje. Že taková společná podpora funguje, se všichni mohli přesvědčit na začátku letošního roku, kdy díky ní v doplňovacích volbách do Senátu proklouzl vrchlabský starosta Jan Sobotka (nestraník za STAN), který porazil známého továrníka a nominanta ANO Jiřího Hlavatého.
Letos se bude bojovat o křesla v mnoha velice zajímavých obvodech. V řadě z nich má dosud své silné zastoupení ODS nebo KDU-ČSL (Teplice, Jablonec nad Nisou, Praha 8, Vsetín, Zlín...). Pak tu jsou obvody, ve kterých by spojené středopravé síly měly velkou naději na úspěch (například Benešov, Mladá Boleslav, České Budějovice a další) nebo by ho mohly vyrvat konkurenci (Svitavy, Praha 4, Náchod). Zvláště v tom posledním jmenovaném obvodě nevyloučil svoji kandidaturu lidovecký šéf Pavel Bělobrádek, který by k němu nepochybně strhl velikou pozornost.
Společní kandidáti by měli samozřejmě svá pro i proti. Na jedné straně by tu byla nemalá úspora financí, což by uvítaly vybrakované stranické pokladny. Ušetřené peníze by strany mohly použít pro souběžně konané komunální volby. Negativem naopak je, že řada lokálních straníků by si musela nechat zajít své osobní politické ambice a ustoupit zájmu celku. Zda se to podaří, je nyní ve hvězdách. Jednoduché to ale nebude.
Po větší integraci pravice už nějakou dobu čas od času volají někteří politici. Po pár vzrušených řečech pak tyto hlasy upadnou v zapomnění a čas běží dál. Hnutí ANO, levicovým stranám nebo SPD tato váhavost a nerozhodnost pravostředých stran vyhovuje. A však hledají-li tyto strany příležitost, jak získat adekvátní podíl na moci, účinně bránit chystaným změnám politického systému a rehabilitovat klasickou liberálně-konzervativní politiku, lepší příležitost než postavit společné kandidáty nemají a ani na dlouhou dobu nedostanou.
