Branná výchova: Kurzy přežití, nebo lampasácká gumárna?
Paní ministryně Karla Šlechtová by chtěla zvýšit připravenost populace na krizové situace. Tato iniciativa je mimořádně záslužná a potřebná. Z vedlejších vyjádření paní ministryně k tomuto tématu však vyplývá, že se spíše než o kurzy přežití bude jednat o školení typu bolševické lampasácké gumárny.
Nejprve pro mladší ročníky – slůvkem guma se označoval za minulého režimu profesionální voják (důstojník) Československé lidové armády, jedné z armád zločinného komunistického vojenského paktu zvaného Varšavská smlouva. V podstatě šlo o podřízení armád satelitních zemí Sovětského svazu komunistické sovětské armádě. Dělat gumu (případně lampasáka) bylo chápáno jako potupa srovnatelná s prací u Státní bezpečnosti. Ale zpět do žhavé současnosti.
Výcvik přežití je žádoucí
Paní ministryně obrany Karla Šlechtová (ta, co si neumí u armádního noctovizoru sundat víčko z objektivu) v úterý odprezentovala veřejnosti svůj záměr zavést do škol něco, co pracovně nazvěme brannou výchovou. Dnešní svět je plný hrozeb, na které nejsme připraveni, ale které ještě za našich životů snadno nastat můžou. A nemusí to být jen omezený jaderný úder Ruska na střední Evropu.
Ono by stačilo, kdyby na tři dny celorepublikově nastal blackout, nebo kdyby se někde na horách pěkně rozpršelo a republiku by zaplavily další povodně, nebo kdyby se v rámci klimatického rozvratu na týden teploty posunuly pod minus čtyřicet. Na všechny tyhle možnosti bychom měli být připraveni jak teoreticky, tak prakticky. Tedy nejen vědět, ale mít doma například zásoby jídla a vody na alespoň tři dny. Proto by bylo dobré (nejen mladé) lidi v této oblasti trochu dovzdělat a připravit.
Vlastenectví, nebo národovecký militarismus?
Paní ministryně sice zavedení branné výchovy do škol plánuje primárně jako přípravu dětí na právě takové výše popsané situace, ale když o něm mluví, padají z ní takové perly, že z toho pamětníka socialistické branné výchovy – militaristického vymývání mozků dětí bolševickou propagandou – zamrazí.
Podle idnes paní Šlechtová chce, aby se v novém předmětu dětem vysvětlovalo, „co to znamená být Čech“. Paní ministryně také zvažuje, že by se nový předmět mohl jmenovat „Výchova k vlastenectví.“ Z čehož by mi – kdybych nějaké měl – vstávaly hrůzou vlasy. Vlastenectví pod rouškou branné výchovy totiž není vlastenectví, ale národovecký militarismus. Vlastenectví, láska k vlasti a hrdost na ni, se učí v úplně jiných předmětech a jakkoliv vázat vlastenectví na naši brannou připravenost je naprosto nepřijatelné.
Krajina, jazyk, umění
Vlastenectví se učí v hodinách české literatury, kde se děti a studenti dozvídají o kráse a bohatosti českého jazyka a české literatury. Vlastencem se člověk stává, když čte Seiferta, ne když běhá v gumové masce po dvoře. Také v hodině výtvarné výchovy se děti učí vlastenectví – a je jedno, jestli od Josefa Lady, nebo Františka Tichého. Oba dva jsou lidmi, u kterých můžeme být hrdí, že jsme členové stejného národa jako oni. A také se vlastenectví učí na školních výletech a v zeměpise, kde děti poznávají svou zem.
Učí se tím, když se děti setkávají s vojáky naší armády, co bojovali v misích a hájili někde v Afghánistánu naši civilizaci. Hrdost na naši českou armádu a její bojové úspěchy samozřejmě součástí vlastenectví je. Vázat vlastenectví do jakékoliv souvislosti s připraveností lidí pro přežití katastrof a válek je však národovecký militarismus, ze kterého nemůže vzejít nic dobrého. Takže stop oficiální výchově k militaristickému vlastenectví, nechme ji náckům
