Česko prý ekonomicky vzkvétá, přesto je milion lidí finančně na dně. U nich si tradiční politické strany neškrtnou
Podle předběžného odhadu Českého statistického úřadu vzrostlo tuzemské hospodářství v loňském roce meziročně o 4,5 procenta, přičemž v posledních třech měsících se hrubý domácí produkt zvýšil dokonce o 5,1 procenta. Takový růst ekonomiky podle ekonomů staví Českou republiku na špici států Evropské unie, lépe než my už je na tom jen Rumunsko.
V zemi rostou mzdy, zvyšuje se spotřeba a klesá nezaměstnanost. Podle statistik a tabulek je tedy na tom Česko jako celek dobře. U obrovské armády běžných lidí to tak ale není. Pod fasádou zářných čísel se totiž skrývá milion reálných bytostí, které jsou finančně na dně. Ale pozor! Tito lidé jsou nejen bodlákem v naší „kvetoucí“ ekonomické zahradě, ale i minou v českém politickém systému.
Pro celkové vykreslení stavu české ekonomiky je však potřeba uvést i jiné, už méně lichotivé údaje. Například ten, že 863 tisíc lidí čelí exekuci a jejich počet tak v loňském roce meziročně vzrostl. Nebo že 970 tisíc lidí žije pod hranicí příjmové chudoby. Pro více než dvě pětiny lidí je takřka nemožné zaplatit mimořádný a nečekaný výdaj ve výši 10 tisíc korun.
Růst na dluh
I onen skvělý růst ekonomiky je potřeba brát trošku s rezervou. Velká část z něj šla totiž na vrub dalšímu zadlužení lidí i firem. Jen samotní Češi loni navršili své dluhy u bank o 96 miliard korun (na celkových 1,428 bilionu korun) a firmy zasekly svoji sekeru o dalších 94 miliard korun (a jejich celkový dluh tak vzrostl na 1,192 bilionu korun). Jistě, velká část dluhů lidí jde na pořízení bydlení, ale svůj nezanedbatelný podíl tu měly a mají i spotřebitelské úvěry.
Ale zpět od studených čísel do reality každodenního života. Na jednu stranu je možné tvrdit, že jako celek Česká republika ekonomicky roste. Přesto z tohoto růstu mají lidé rozdílný užitek a napříč společností se tvoří a prohlubuje jedna veliká trhlina nebo více rostoucích trhlin. Za touto trhlinou či trhlinami se nachází masa lidí, která se od většinové společnosti poněkud vzdaluje, uzavírá se před ní a jakoby začíná hovořit úplně jinou řečí či vyznávat jiné hodnotové vzorce.
Až se přestane dařit...
Co o těchto lidech víme? Moc toho není. Z médií či investigativních dokumentů známe jen příběhy jednotlivců či rodin a to je dost málo na nějaký věrohodný popis či charakteristiku celé této nešťastné lidské masy. Často se mluví o chronických dlužnících, kteří mají fůru nesplacených úvěrů a vytloukají klín klínem. Lidech, kteří propadli gamblingu, alkoholu nebo jim zkrachovalo manželství či vztah a oni to nezvládli vyřešit. Anebo těch, kteří měli odjakživa problémy se zákonem, učili se špatně, jejich pracovní návyky jsou minimální a ani obyčejného rozumu moc nepobrali. Či konečně těch, kterým zkrachovalo podnikání, naletěli podvodníkům anebo je k zemi srazila nemoc, úraz či jiné neštěstí. Myslím, že i tento výčet je neúplný a kdekdo si do něho doplní ještě další charakteristiky.
Tato „problémová“ skupina se může sice postupem času zmenšovat, ale naopak i narůstat. Stane se tak například v době, kdy se přestane dařit ekonomice a podniky začnou propouštět. Pak tu máme stovky tisíc lidí, kteří sice statisticky nespadají do příjmové chudoby a nemají žádnou exekuci, ale jejich výdělky nejsou nikterak valné. Pohybují se třeba jen pár tisícovek nad hranicí minimální mzdy. Každý měsíc jedou „hranu“ a nevyskakují si. Žijí od výplaty k výplatě. Za to, že tito lidé dosud nespadli do chapadel dluhů, vděčí buď své skromnosti anebo železné disciplíně. Ale přesto i oni jsou v ohrožení. Přijde nemoc nebo vyvstane potřeba investice do opravy čehosi nutného v domácnosti a problém je tu.
Jak je to s růstem výplat
Statistici i ekonomové tvrdí, že v posledních letech (a obzvlášť loni) v České republice rostly platy nejrychleji za poslední období. V celkovém průměru ano, ale bráno na jednotlivce už to žádné terno není. Nezapomínejme, že hlavní podíl na procentuálním růstu mezd mělo plošné zvyšování platů ve státním sektoru a růst minimální mzdy. Bez těchto faktorů by růst výdělků byl možná poloviční.
Nemalá skupina podniků přidala maximálně pár procent a v desítkách či stovkách dalších svým zaměstnancům nepřidali ani korunu. A mnohé firmy si to stejně představují i letos. Podle nedávného průzkumu Svazu průmyslu a dopravy si oslovené firmy z nefinančního sektoru (rozuměj tedy průmyslu, služeb, zemědělství a dalších odvětví) představují, že letos přidají v průměru jen 3,26 procenta!!! To je teda ranec.
Voliči extremistických stran
Nicméně je tu ještě jeden důvod, proč by většinové společnosti neměla být tato milionová masa lidí zcela ukradená. Tito lidé chodí volit. Ne všichni, ale chodí. Tito frustrovaní, rezignovaní a letargičtí lidé bez jakékoliv perspektivy či s výrazně omezenými znalostmi reálií a skutečného dění pak mají tendenci skočit na lep populistickým a extremistickým stranám, které nabízejí jednoduchá řešení a ukazují na smyšlené viníky. Poslední výsledky voleb do Poslanecké sněmovny ukázaly, že tento jednoduchý populismus existuje a funguje.
Jistě, řada lidí namítne, že většina z těchto lidí si za svou situaci může do jisté míry sama a že od nich samotných by měla přijít vůle ke změně. Ale ta jen tak nepřijde. Spíš se začnou problémy v celospolečenském systému kupit. Proto by zde měl zasáhnout stát, neziskové organizace, ale i jednotlivé politické strany (především na komunální a krajské úrovni). Problém zadlužených lidí na okraji společnosti je problém, který při svém neřešení bude zneužit a obrátí se proti zájmu majoritní (a dosud ekonomicky zdravé) části společnosti. Teď jde o to, aby si to tato majorita uvědomila a dala jasný důkaz, že si takový scénář nepřeje.
