Proč se mocní muži sápou po ženách? Protože soudí, že přece mohou
Mocní a bohatí se nejen dopouštějí řady sexuálních deliktů, ale navíc se zdá, že upřímně věří, že na to mají právo. Jsou přece výjimeční.
V březnu roku 2015 použila Ambra Battilana Gutierrezová nahrávací zařízení, které měla od newyorské policie, a zeptala se producenta Harweyho Weinsteina, proč se na ni během pracovního setkání v jeho kanceláři před několika dny vrhl a sahal jí na prsa. Weinstein jí na to odpověděl, že je na to zvyklý. Celkem nikoho neudiví, že se taková věc někdy stane, muži si dost dovolují, ale jak je to s tím zvykem? Odborníci tvrdí, že když má někdo moc, může to „znesnadnit kontrolu impulzů“ a dotyčný si pak snáze ospravedlní své sobecké jednání. To nemá být omluva, protože ne všichni mocní se chovají takto, a také když jsou dotyční vůči sobě v bližším sociálním postavení, tak to tak nefunguje.
„Postavení a moc mohou změnit způsob, jakým lidé myslí, a způsob, jakým se chovají,“ říká Joe Vitriol z Lehigh University v Pensylvánii. Možná jsou méně znepokojeni důsledky svého chování a mají pocit, že mají na dosažení svého cíle vyšší nárok. Mají moc, to znamená možnost ovlivňovat svět kolem sebe, což jim urovnává cestičku k nevhodnému jednání, popřípadě až k sexuálnímu útoku. Podle dalších badatelů mají peníze tendenci „vytvářet kontext“ pro vynucování sexu. Dacher Keltner, psycholog z University of California v Berkeley, tvrdí, že je u bohatých lidí větší pravděpodobnost, že budou mít sexuální aférky a také nevhodně flirtovat.
Abychom nehovořili jen o současných západních producentech a politicích, můžeme uvést jeden příklad z Východu a doby dřívější. Stalinův šéf tajné policie Lavrentij Berija byl znám jako sexuální predátor. Podle svědectví ze sovětských archivů víme, že za teplých nocí se Berija projížděl pomalu nočními ulicemi Moskvy ve své limuzíně a vždy si ukázal na ženu, kterou chtěl. Ta pak byla zadržena a odvezena do jeho sídla, kde se konala hostina. Po jídle vzal Berija ženu do zvukotěsné místnosti, kde ji znásilnil. K povinnostem jeho osobních strážců patřilo ženě při odchodu dát květiny. Pokud je přijala, byl sex konsenzuální, pokud je odmítla, znamenalo to zatčení. Jedna žena Berijovy návrhy odmítla a květiny dostala omylem. Berija se nechal slyšet, že to nejsou květiny, ale pohřební věnec. „Ať shnijí na jejím hrobě.“ Byla zatčena dalšího dne. Některé ženy přišly při brutálním jednání útočníka o život a jejich pozůstatky pak byly nalezeny pohřbené v zahradě domu až v polovině 90. let.
Berija je ovšem zvláštní případ, protože působil v atmosféře totality a strachu a mohl využít i reálnou moc fyzického donucení, kterou mu dalo jeho postavení v represivním aparátu. Ve svobodných zemích lze něco takového užít jen zřídka. Spíše se nabízí možnost využít postavení k nabídnutí nějaké protislužby. Společné je ale zřejmě přesvědčení, ke kterému mocná osoba tíhne, ať už ve svobodě, nebo totalitě. Myslí si o sobě, že je někým výjimečným a má na takové chování „právo“.
Laboratorní experimenty a data z výzkumů ukazují, že čím vyšší je postavení člověka na socioekonomickém žebříčku, tím pravděpodobněji bude dotyčný podvádět svého partnera, klamat při hře o peníze, dopouštět se uplácení a zpronevěry. Jeden experiment dokonce zjistil, že spíše bohat, než chudí lidé ukradnou cukroví, které bylo odloženo pro děti. Mocní muži se také domnívají, že ženy jsou v jejich přítomnosti šťastné, což ale neodpovídá realitě, spíše cítí úzkost a zahanbení. Umí také méně vyčíst z výrazu tváře lidí kolem sebe, takže nepoznají, že někdo má strach. Žijí s pocitem, že se svého postavení domohli díky vlastní výjimečnosti, což jim dává zvláštní práva. V každém případě se dotyčným chtivým mužům povedlo někdy dosáhnout značné proslulosti. Takové, že se jim o tom ani nesnilo.
