Turecko se radikalizuje, Erdoğanův režim připomíná počátky stalinského teroru. Je i hrozbou pro Evropu
Před několika dny zaplnila česká média kauza v Praze zatčeného kurdského představitele Sáliha Muslima. Jeho případ ukazuje na stále silnější radikalizaci současného vedení Turecké republiky, kdy turecký prezident Erdoğan okamžitě vidí v jakémkoliv nesouhlasu či odporu k jeho osobě spiknutí a nepřátelské síly, které je nutné navždy zlikvidovat.
V českém mediálním prostoru jsou v souvislosti s Tureckem nejvíce medializované útoky Turecka proti syrským Kurdům a pronásledování novinářů v Turecku, které je mnohem horší než například v Rusku. V situaci, kdy Turecko je členskou zemí NATO, je jistou hrozbou, že stále agresivnější Turecko může NATO zatáhnout do válečného konfliktu.
Mimo Kurdy ovšem probíhá v Turecku i vysloveně čistka státní správy a celé společnosti od všech osob podezřelých z napojení na hnutí muslimského filozofa Fethullaha Gülena. V mnoha rysech toto tažení začíná vysloveně připomínat počátky stalinského teroru včetně volání po vyvraždění všech tzv. gülenovců.
Nedám jim právo na život
Například polská skupina příznivců Gülena zveřejnila na Youtube video z veřejného projevu tureckého prezidenta Erdoğana, kde Erdoğan svým věrným slibuje, že nedá gülenistům právo na život. Střet mezi Erdoğanem a Gülenem je možné vnímat i jako střet mezi dvěma směry výkladu islámu, kdy Erdoğan klade důraz na autoritářský, až totalitní charakter vlády s prvky fašismu, kdežto Gülen se odvolává na jistou podobu muslimského sekularismu, kde náboženství a politika mají být odděleny a je kladen důraz na určitou formu islámské demokracie.
Vzájemná averze mezi Erdoğanem a Gülenem se zrodila v 90. letech 20. století, kdy byl Erdoğan starostou Istanbulu za islamistickou stranu vedenou Necmettin Erbakanem a Gülen v médiích ostře vystoupil proti politice této islamistické strany a podporoval vstup Turecka do EU.
Nadřazenost turecké rasy
Situace v dnešním Turecku připomíná v určitých rysech situaci v císařském Německu před 1. světovou válkou, kdy byla agresivní rétorika vládnoucího režimu proti skutečným či domnělým nepřátelům stále více stupňována a ve společnosti sílil pocit výlučnosti a nadřazenosti.
Není bez zajímavosti, že mimo vládnoucí Erdoğanovy islamisty se aktivizuje i rasistická část turecké společnosti, která se organizuje například v nově vzniklé straně Ötüken Union Party, která má podobné představy, jako měli němečtí nacisté. Jen místo nadřazené árijské rasy prosazuje nadřazenost rasy turecké…
Riziko pro Evropu
Obdobně velký problém do budoucna může být stále otevřenější deklarace vládnoucího režimu v Turecku, že chce získat zpět pod tureckou kontrolu území bývalé Osmanské říše. Tedy území dnešního Iráku, Sýrie, Řecka, Bulharska apod.
Připočteme-li k tomu fakt, že díky podpoře migrace Turků v předchozích desetiletích vznikly milionové komunity Turků v mnoha evropských zemích, které se v praktické rovině neintegrovaly a místo toho se snaží „integrovat“ hostitelskou zemi do své představy světa, tak si nejspíše málokterý evropský politik zachvácený multikulturalismem, liberalismem a globalismem uvědomuje hrozící rizika ze stále více agresivního a nevyzpytatelného tureckého režimu. Osobně tuto hrozbu považuji za mnohem, mnohem větší než ruský problém. Slepota našich vrcholných politických představitelů k tomuto problému se nakonec může stát osudnou.
