Zemětřesení: „Rozzlobená“ Itálie zvolila odpor k EU. Protestní strany mají většinu v parlamentu
Nedělní italské parlamentní volby a jejich výsledky připomínají opravdové zemětřesení. Vyhrál v nich protest, kritika nezvládnuté migrace a odpor k Evropské unii. Naplnil se nejradikálnější ze scénářů povolebního vývoje, v němž nelze vyloučit, že Itálii budou dalších pět let řídit výlučně protestní strany.
V předchozích letech Evropa s napětím sledovala několik hlasování, v nichž se očekával radikální nástup protestních stran kvůli migraci a problémům zavedených politických stran. Evropa (či její velká část) se bála nástupu Marine Le Penové do francouzského prezidentského paláce nebo Geerta Wilders do nizozemské vlády. Ani jedno se nestalo. Protestní strany získávaly nové voliče, na celkový průlom do čela politického pole to ale nikde nestačilo.
To se kritikům zavedených politických pořádků povedlo až nyní v Itálii. Slova jednoho z volebních vítězů, že přichází třetí italská republika, proto nejsou jen planým výkřikem.
Inkubátor populismu
Protestní strany tu získaly nadpoloviční většinu mandátů v obou parlamentních komorách. Pokud by chtěly a byly by se schopné dohodnout, mohly by vytvořit většinovou vládu. To je bezesporu evropská premiéra, která vychází ze specifické politické situace na Apeninském poloostrově. Snad žádná evropská země nebyla tolik zasažená migrační vlnou jako právě Itálie, která geograficky navazuje na otevřené libyjské dveře do Evropy.
Země navíc poměrně bolestivě prošla ekonomickou krizí a mezi Italy se proto hojně rozšířilo přesvědčení, že za ekonomické problémy státu mohou hlavní „zlí“, německy mluvící politici z druhé strany Alp, kteří nutí Itálii zbytečně šetřit. V obou patáliích byla nějakým způsobem „namočena“ Evropská unie, takže se někdejší bašta evropské integrace velmi rychle proměnila v euroskeptického lídra. Do včerejška se to nezdálo, ale volební výsledky to plně odhalily.
Záhadné hvězdy
Italské volby proto mají dva vítěze. Prvním se stal mladý, politikou vlastně nepopsaný lídr protestního Hnutí 5 hvězd Luigi Di Maio. Ten je opravdu nejlepším reprezentantem této specifiky italské politické formace, která nemá na kontinentu žádnou obdobu a kterou před několika lety založil komik a úspěšný politický blogger Beppe Grillo.
Jeho nástupce v čele hnutí je stejně tak těžko uchopitelný, stejně jako celé „hvězdy“. Nedávno o nich jeden komentátor napsal, že mají pravicovou fasádu, levicové základy a anarchistickou střechu. I když to pravicové je snad jen členství ve frakci v Evropském parlamentu a možná z určitého úhlu pohledu také odpor k euru a kritika migrace. Ostatní prvky programu jsou spíše levicové a zelené.
To by hnutí umožnilo spolupracovat, jak s populistickou pravicí, tak s levicovými demokraty. Budou se jen muset rozhodnout, zda jim jde spíš o migraci a euro (koalice s Ligou severu) nebo o běžné politické problémy země jako je ekonomika či sociální oblast (koalice s levicí). Zatím se ovšem nikdo do spojenectví s nejsilnější stranou nového italského parlamentu, kterou volilo přes 32 procent voličů, nehrne.
Více Itálie
Volby totiž mají ještě jednoho vítěze. Formálně jím je středopravicová koalice čtyř stran, kterou do voleb reprezentoval hlavně Silvio Berlusconi. Ten ale ve volbách ztratil svou výlučnou pozici na politické scéně, protože v rámci pravicové koalice jeho strana dostala méně hlasů než pravicově protestní Liga severu.
Tu její nový lídr Matteo Salvini předělal ze severoitalské separatistické strany v italskou obdobu francouzské Národní fronty nebo rakouských svobodných. Místo volání po osamostatnění bohaté severní Italie vsadil na kritiku migrace, islámu a EU. Zatímco Berlusconi navrhoval zavedení rovné daně, Salvini křičel „Více Itálie“ a myslel tím hlavně „méně Evropy“. I díky tomu ve finiši o málo, ale přece předběhl Berlusconiho a stal se novým lídrem pravice, i když je třeba si připomenout, že jen se 17 % voličských hlasů.
Jeho Liga severu proto nabrala na síle, i když tu jí do velké míry poskytuje široké spojenectví pravice všech odstínů (celkem 37 % hlasů). Salvini s Berlusconim by asi spolu nakonec vládnout dokázali, ale protože nemají sami většinu, potřebovali by ještě nějaké další koaliční partnery. Jenže tam už to obě složky pravice táhne úplně jinam. Salvini by se skřípěním zubů mohl vládnout s levicovými euroskeptiky z Hnutí 5 hvězd, Berlusconi by se zase dokázal „obětovat“ a vytvořit koalici s umírněnou, proevropskou levicí z Demokratické strany.
Ani jeden z nich ale asi nedokáže překousnout vládní spolupráci s opačným druhem levice, než který by si pod tlakem volebního výsledku přece jenom dokázal zvolit.
Třetí republika
Pak může na řadu přijít dosud málo skloňované spojení na levici, kdy by se nakonec ve vládě „objali“ levicoví demokraté a protestní, ale přece jenom v jádru levicoví „hvězdaři“. Bylo by to už bez šéfa demokratů Mattea Renziho, kterého semlela volební katastrofa jeho strany.
On i jeho strana doplatili na to, že bývalý úspěšný starosta Florencie chtěl být novým, levicovým Berlusconim a zmenit italskou politiku k obrazu svému. Jenže přecenil své síly a strhl s sebou i svou stranu. Demokraté čekali prohru, ale ne zas tak velkou. I oni se však zařadili do dlouhé řady sociálnědemokratických stran, které v západní Evropě nyní výrazně chřadnou kvůli populistické konkurenci zprava i zleva.
Každopádně platí, že sestavování vlády nebude lehké a budoucí koalice nebo dohoda o podpoře menšinové vlády asi nevydrží celé funkční období. To není v italské politice nic neobvyklého, ale ještě nikdy to nesouviselo s protestní většinou v parlamentu i mezi italským voličstvem. Vítejte v třetí italské republice!
