Česko není Rusko aneb Stoupající nervozita Andreje Babiše
Pokusy spojit symboliku sedmdesátého výročí Února 48 s dnešní politickou situací vyzněly celkem naprázdno. Rozvířit veřejný prostor se na náměstích měst napříč republikou podařilo až o týden později. Občanská společnost začíná proti bezprecedentnímu nástupu nedemokratických tendencí konečně zvedat hlavu.
Protesty proti zvolení Zdeňka Ondráčka šéfem parlamentní komise GIBS narychlo svolané přes sociální sítě ukazují, že i k nám už dorazila vlna digitalizovaného občanského aktivismu. V Praze,Brně nebo Českých Budějovicích se sešlo mnoho tisíc lidí. A všichni dáli jasně najevo, že Ondráčkovo zvolení je pouze součástí většího problému jménem Andrej Babiš.
V Brně vystoupilo několik mluvčích, včetně předsedy ODS Fialy, ale ta největší demonstrace v Praze měla charakter spontánního protestu proti poměrům, jež v politice zavládly po parlamentních volbách. A to je pro Babiše problém - situaci, kdy se podaří přes víkend svolat dost lidí na to, aby zaplnili půlku Václaváku, už lze za nepřátelskou mediální kampaň označit jen stěží.
Babiš se svezl na znechucení lidí politikou a pocitu části občanů, že rozhodování o veřejném životě země je jen zástěrka pro dojení státních peněz. Liberální část české společnosti, tradičně rozhádaná a neschopná společného postupu, se proti tomuto zručně uchopenému mixu populismu, peněz, brilantního marketingu a mediálního vlivu nedokázala účinně bránit.
Nyní to vypadá, že se vítr začíná obracet, a nervózní Babišova reakce, kdy Ondráčka okamžitě hodil přes palubu napovídá, že ani u Andrejů doma to neberou na lehkou váhu. Kromě obligátních hesel o házení Bureše do koše a cinkotu klíčů, nostalgických reliktů Sametu, které tradičně zaplevelují občanské protesty v Česku se na Václaváku skandovalo i “Česko není Rusko.”
Zdá se, že část veřejnosti chápe politický vzestup bývalého práskače tajné policie, manévry jeho hradního kumpána i obecný vzestup uřvané agresivity, vydávané za lidovost, jako komplexní a propojené problémy, které republiku už viditelně manévrují do velmi smrdutých vod. Teď jde o to, jak tento sdílený pocit přetavit do konkrétních politických kroků. Demokratická opozice v Parlamentu by měla konečně začít se skutečně razantním tlakem proti vládě bez důvěry a jejímu kápovi. Občané to za politiky pořád dělat nemohou.
