Karel Steigerwald: Masarykův stůl, Zemanův zadek a Bůh
Masarykův stůl není ta nejlepší rekvizita, kterou si mohl Miloš Zeman k dnešní inauguraci vybrat. Přitom výběr má dost pestrý, zejména mezi komunistickými prezidenty by se jistě našlo něco vhodnějšího, co by lépe symbolizovalo Zemanovu nekonečnou bizarní originalitu.
S TGM nemá dnešní prezident společného nic. Za jeho stolem se nemůže cítit dobře. TGM neměl Zemanovu pohotovou obhroublost, jeho mstivost, jeho egocentrický sebeobdiv, jeho příklon k autoritativním režimům, jeho známou lhavost a pohrdání lidmi. Masaryk by nikdy nedokázal pohrdat pravdou, vzdělanci a uměním, jako to dokáže Zeman.
A Zeman naopak nemá Masarykovu důstojnost, evropský věhlas, úctu k demokracii, ke svobodě a k vzdělanosti. Jen jedno mají společné. Odvahu stát proti všem. Ovšem jen zdánlivě, Masaryk čerpal odvahu stavět se proti všem z hluboké mravnosti a z niterného vztahu k pravdě, viz rukopisný boj či proces Polenský, kdežto Zeman svou odvahu čerpá z hlubokého hulvátství, které pohrdá vším, co není ono samo.
Myslím, že ani Masarykův stůl se ve společnosti Miloše Zemana nemůže cítit dobře. Dobře si ten inaugurační stůl prohlédněte, jak se ve Vladislavském sále krčí studem. Ale nemějte mu to za zlé, stoly za to nemohou. A pan prezident? Ke stolu mu dali i Masarykovo křeslo. On by si pod zadek strčil klidně i židli samotného Boha, kdyby věděl, kde je taková židle k mání.
Ostatně TGM je náš poslední státník, kterého Zeman ještě nezpeskoval. Dost se tomu divím.
