Ekonom Vladimír Pikora: Daňoví otroci nepotřebují práva
„Máš zaplacené daně, uhlíři? Nemáš, viď! Ani na příští rok ne! Tak víš co? Zaplatíš, nebo půjdeš do želez!“ Vzpomínáte na scénku z pohádky Pyšná princezna? Když jsem byl kluk, líbila se mi pro svou iracionalitu a pitoresknost. O to horší je, že dnes se stává realitou. V zemi české je smutno a neveselo. Snad jediné, o co se všichni zajímají, je, kde vzít peníze. Přestáváme se bavit o tom, jak v zemi české lépe žít, ale koho zdanit a jak to udělat, aby platil víc.
Absurdnosti neberou konce. Nejprve to začalo tím, že přišly zajišťovací příkazy. Důvodem bylo údajné podezření, že by firmy nemusely platit daně. Stejně jako v pohádce o Pyšné princezně šlo o pouhé podezření, že by nemusely platit daně v budoucnu. Nikoli, že by je nezaplatily v minulosti. To je asi taková hloupost jako jíst antibiotika ze strachu, že bych za rok mohl onemocnět. Presumpce neviny, jeden ze základních stavebních kamenů Listiny základních práv a svobod, se změnila na presumpci viny.
A teď jdeme ještě dál. Kvůli strachu úředníků, že by se někdo mohl teoreticky vyhnout daním, by měla padnout mlčenlivost advokátů. Jsou tu totiž politici, kteří říkají, že někteří lidé využívají advokáty, aby se vyhýbali placení daní.
A zrovna tak jako v naší pohádce a jako u zajišťovacích příkazů i tady znovu jde o presumpci viny: „Jdeš k advokátovi, tak máš určitě špatné svědomí, protože jsi neplatil daně.“ A tak si politici chtějí na advokáty a jejich klienty preventivně posvítit.
Poslanecká sněmovna tak v současnosti projednává vládní novelu daňového řádu, jež by advokátům a daňovým poradcům ukládala povinnost informovat úřady o svých klientech v případě daňových úniků.
Mlčenlivost advokátů je přitom pro klienta a obecně pro právní systém nenahraditelná. Je mezi ústavně garantovanými právy na spravedlivý proces. Nejen že advokát nemá povinnost státní orgány o klientovi informovat – on dokonce přímo nesmí. Advokát je povinen mlčet o svých klientech. Podobně jako banka je povinna mlčet o svých klientech a lékař o svých pacientech. Politici tak jsou ochotni jít proti základním principům svobodné společnosti.
Už není potřeba komunistických obušků, aby krotily protistátní živly. Vytváříme prostor pro novou totalitu, která údajné protistátní živly udolá jinými nástroji. Je vlastně celkem zbytečné protestovat na náměstí proti zvolení komunistické mlátičky do čela parlamentní komise – jakkoliv to je symbolicky podivná volba, její skutečné dopady na společnost by těžko mohly být devastační. Skoro jako by se tím odváděla pozornost od podstatných věcí. Porušení advokátní mlčenlivosti je pro demokracii mnohem větším nebezpečím. Úředník prohlásí, že se domnívá, že byste v budoucnu nemuseli platit daně — a jste namydlení, není odvolání. Prostor pro zneužití státní moci je ohromný.
Nejprve vám vezmou firmu zajišťovacím příkazem a nuceným správcem. A když se obrátíte na advokáta, tak si vezmou všechny trumfy, s nimiž se chcete proti zvůli systému bránit. Jako daňový otrok se totiž nemáte co bránit. Někteří politici jdou dokonce tak daleko, že tvrdí, že to dělají kvůli Bruselu. To není pravda. EU od nás zrušení mlčenlivosti advokátů nechce, to jen Češi si evropské směrnice proti praní špinavých peněz vyložili hodně kreativně.
Češi milují udavače. Příběhy z druhé světové války jsou smutné, příběhy z poválečných let jakbysmet. Pár let to vypadalo, že jim odzvonilo – ale už jsou tu zas: Advokát by se měl stát udavačem. (Bude pak ještě k advokátovi někdo chodit?) Co když třeba časem nějakého politika napadne, že vlastně nejsou třeba obhájci, protože slušný člověk se přece nemusí hájit? Absurdita v zájmu pracujícího lidu. Práci čest.
