Švýcaři odmítli zrušit televizní poplatky. Jak tam fungují referenda a v čem se liší od českých návrhů?
Českou politikou teď hýbe i možnost zavedení referenda a mnozí jeho zastánci se odvolávají na švýcarský příklad přímé demokracie. V neděli ve Švýcarsku jedno takové referendum proběhlo. A shodou okolností se řešila otázka, která se diskutuje i u nás. Přes pět milionů Švýcarů bylo v neděli povoláno, aby v referendu rozhodli o návrhu zrušit poplatky, které tamní stát vybírá za příjem rozhlasového a televizního vysílání.
Na tomto konkrétním referendu můžeme ukázat, jak přesně tam, u nás nyní opěvovaná přímá demokracie v reálu funguje a jak se liší od představ navrhovatelů českého zákona o referendu.
Mění se ústava, ne zákon
Nejdůležitější referenda jsou v zemi helvétského kříže nazývána lidovou iniciativou (Volksinitiative), při jejímž schvalování voliči rozhodují o návrhu na změnu části federální ústavy. Švýcaři totiž nemohou přijít s návrhem na změnu obyčejného zákona, ale mohou prostřednictvím referend měnit ústavu země, a to buď úplně, nebo jen v nějaké její části.
Není to úplně praktické, ale Švýcaři jsou na to takhle zvyklí. V minulosti to už vedlo i k trochu kuriózním situacím, kdy švýcarská ústava obsahovala desítky let třeba ustanovení, v němž byla zakázána výroba a prodej absintu.
Zákaz minaretů i jaderných elektráren
Abychom ale tento druh přímé demokracie neshazovali argumentem, který by se podobal u nás často používanému tvrzení, že Švýcaři v referendu rozhodují i o tom, kdy se budou sbírat houby v lesích, dodejme, že lidová iniciativa vedla také třeba k zastavení výstavby dalších jaderných elektráren, vstupu země do OSN nebo k zákazu stavby muslimských minaretů.
K vyvolání lidové iniciativy ve Švýcarsku potřebujete sebrat 100 tisíc podpisů, které musíte získat během 18 měsíců. Nejdřív někdo přijde s návrhem na změnu určité části ústavy. V případě nedělního referenda o iniciativě nazvané podle úřadu, který poplatky vybírá, „No-Billag“ to byla mládežnická organizace liberálně-konzervativní Svobodomyslné demokratické strany (FDP), která s nápadem vyrukovala jako první.
Zastáncům zrušení poplatků, které slouží k financování veřejnoprávního rozhlasu a televize, se podařilo sebrat přes 112 tisíc podpisů, a protože skoro všechny podpisy byly uznány za platné, bylo jasné, že referendum proběhne. Zde se nabízí srovnání s návrhem Tomia Okamury, který prosazuje pro vypsání referenda u nás také hranici 100 tisíc hlasů, přestože Švýcarsko má o několik milionů voličů méně.
Vládní doporučení
Návrhem, který je podpořen dostatkem podpisů, se ve Švýcarsku následně zabývá vláda i parlament a obě instituce hlasují o doporučení občanům, jak mají v referendu hlasovat. V případě zrušení poplatků bylo stanovisko vlády i parlamentu odmítavé. Tři a půl roku po zahájení iniciativy byl návrh přesto předložen občanům k definitivnímu rozhodnutí.
Nedělnímu hlasování předcházela výrazná kampaň. „No-Billag Iniciative měla až nezvykle velkou publicitu oproti jiným iniciativám a hlasováním,“ okomentovala pro Reflex její průběh Jana Jarolímková-Mertlová, předsedkyně československého krajanského spolku Beseda Svatopluk Čech ve Švýcarsku, která se sama snaží chodit hlasovat v referendech pravidelně.
Do boje proti poplatkům se totiž výrazně zapojil svaz malých podnikatelů a živnostníků, jehož předseda razil přesvědčení, že poplatky škodí právě jejich členům. „Argumenty zněly také tím směrem, že vysílání švýcarské televize je sledováno menšinou a většinu nezajímá,“ dodala Jana Jarolímková-Mertlová. Naopak vláda a většina politických stran s výjimkou konzervativní a protipřistěhovalecké Švýcarské lidové strany (SVP) návrh v kampani odmítala.
Rozhodnout může menšina
Vládní doporučení se projevilo v samotném hlasování. K urnám sice přišla jen těsná nadpoloviční většina voličů (přesně 54 %), ale to ve Švýcarsku není důležité. Referendum by bylo platné, i kdyby přišel jeden jediný volič. Účast na hlasování je ulehčena navíc i tím, že jsou dopředu určeny čtyři neděle v roce, kdy se konají hlasování o federálních záležitostech.
Ke schválení návrhu v referendu stačí nadpoloviční většina hlasujících, ale v lidových iniciativách, jako bylo „NO-Billag“, je potřeba i schválení v nadpoloviční většině kantonů a polokantonů (součásti švýcarské federace). To se tentokrát navrhovatelům nepodařilo. Pro zrušení poplatků totiž nakonec hlasovalo jen něco málo přes 28 % voličů a návrh navíc nezískal většinu v žádném z kantonů.
Podle Čechošvýcarky Jany Jarolímkové-Mertlové hrál v rozhodování voličů roli hlavně pocit národní sounáležitosti v zemi, která má čtyři oficiální jazyky a velmi pestrou společnost: „Odmítnutí iniciativy NO-Billag na mě působilo hlavně ve smyslu: teď se jedná o naši národní integritu. Chceme švýcarskou televizi, švýcarský žurnalismus, chceme podpořit menšinové zájmy spojené se švýcarskou identitou. Věříme tomu.“
Referendum uspěje výjimečně
Porážka konkrétního návrhu v referendu ale není v alpské zemi žádnou výjimkou. Od roku 1891, od kdy platí tato část švýcarské ústavy, se podařilo občanům ve 330 případech sesbírat potřebných 100 tisíc hlasů na vypsání „ústavního“ referenda. Hlasovalo se ale jen o 220, protože některé byly navrhovateli v průběhu procesu staženy. V referendu ale byl schválen nakonec jen každý desátý hlasovaný návrh. Ano, od roku 1891 uspělo jen 22 referend tohoto druhu.
Na příběhu nedělního švýcarského referenda je proto vidět zejména to, že tamní lidová hlasování se odehrávají ve velmi sofistikovaném politickém systému, který je ovšem velmi vzdálený tomu, jak dlouhodobě funguje česká politika. Náhlé zavedení referend u nás by proto mohlo mít i řadu nepředvídatelných následků.
