Vladimir Putin splnil plán. Podvody u voleb byly součástí soutěžení o „nejlepší“ výsledek
Ruské prezidentské volby přinesly vše očekávané. Putin drtivě vyhrál, protikandidáti hráli jen roli „křoví“ a jak volební účast, tak Putinův výsledek nahoru šroubovalo porušování volebních pravidel i nevyvážená předvolební kampaň.
Ruská provládní média opěvují, že dosavadní prezident překonal všechny dosavadní rekordy. Jeho zisk více než tří čtvrtin hlasů znamená, že současný prezident překonal dosud nejlepší volební výsledek z ruských prezidentských voleb.
Podařilo se mu dokonce i překonat rekord v absolutním počtu hlasů, který vytvořil v roce 2008 Putinův „náhradník“ na čtyři roky Medveděv, který si tehdy připsal 52 milionů hlasů. Putina letos volilo podle volební komise přes 56 milionů voličů, což mimo jiné znamená, že současný prezident překonal hranici nadpoloviční většiny mezi všemi zapsanými voliči.
Bez reálného oponenta
Otázky tak vyvolává hlavně férovost celého hlasování. Tu samozřejmě v první řadě narušilo vyloučení hlavního Putinova oponenta Alexeje Navalného. Ten na rozdíl od ostatních liberálních kandidátů neváhá využívat národně podbarvenou rétoriku, a i proto by byla jeho síla ve volbách velmi pravděpodobně vyšší než u Xénie Sobčakové nebo Grigorije Javlinského, kteří byli do voleb připuštěni jako jediní reprezentanti ruských, prozápadních liberálů.
Jenže liberálové nedali dohromady ani 5 procent hlasů, a to ani kdybychom k nim připočítali dalšího podobně orientovaného kandidáta Titova. Na druhou stranu ale platí, že ani Navalnyj by zřejmě o mnoho nepřekročil hranici 10 procent, pokud by mohl kandidovat.
Přisypané hlasy
Porážka liberálního křídla ruské politiky byla zdrcující, ale neuspěli ani zástupci opozice v „mezích zákona“ – komunisté a nacionalisté. Oproti minulým výsledkům oslabil kandidát komunistů Pavel Grudinin i hrubiánský nacionalista Vladimír Žirinovský. Druhý jmenovaný dokonce neunesl tíhu porážky a začal o volebním večeru kritizovat nerovné podmínky v kampani i volební podvody, což se u loajální ruské opozice často neobjevuje.
Volební komise skutečně některé nesrovnalosti uznala a v několika okrscích výsledky anulovala. Vláda se obecně brání tím, že standard transparentnosti voleb je v Rusku jeden z nejvyšších, a argumentuje tím, že v každé volební místnosti je po celou dobu hlasování i sčítání naistalována kamera a přenosem z ní je možné průběh voleb on-line sledovat.
Každý proto mohl vidět případy, kdy komisaři vhazovali do uren volební lístky navíc nebo zakryli kameru na několik minut balonky, takže nebylo možné sledovat celý volební proces.
Vše pro báťušku
Putin by bezpochyby vyhrál i bez těchto podvodů. Nabízí se proto otázka, proč k nim vůbec docházelo. Jedním z vysvětlení může být tlak vlády na co nejlepší výsledky a co nejvyšší volební účast. Dobře to je vidět v pravidelném soutěžení různých autonomních republik o to, kde se místnímu vládci podaří zařídit nejlepší výsledek pro „báťušku“ prezidenta. Před šesti lety tuto neoficiální soutěž vyhrál diktátorský prezident Čečenska Ramzan Kadyrov s 99,67 procenta hlasů pro Putina. Letos asi povolil otěže, protože „jeho“ Čečnu v tomto klání předstihla kavkazská Kabardinsko-Balkarská republika s „pouhými“ 93 procenty hlasů.
Místní představitelé moci napříč Ruskem ovšem lákali voliče k urnám opravdu všemožnými prostředky, což ve standardních demokraciích také není zvykem. Akce „vyfoť se u urny a vyhraj iPhone“, lákání na občerstvení, na slevy na potraviny nebo na zábavu pro děti voličů opravdu v demokracii často nevídáme.
Opravdu posledních 6 let?
Putinův aparát si naplánoval výsledky voleb a podnikl v reálu vše pro to, aby byl plán splněn. Nacionálně konzervativní režim, který v některých aspektech navazuje i na komunistickou éru, zůstává v Rusku pevně usazen. Stojí nejenom na Putinově reálné popularitě, ale i na apatii ruské veřejnosti vůči přešlapům, které Putinova vláda používá k odstrašování oponentů či zvyšování volebních výsledků. Ani dalších šest let se tedy v Rusku nic nezmění.
Teprve pak možná nastane nová éra, protože Vladimír Putin už znovu podle stávající ústavy kandidovat nemůže. Podstata jeho politického stylu zatím neumožňuje vychovávat jasného nástupce. Otevřené proto zůstává, zda se opět sáhne ke změně ústavy v čínském stylu a limit kandidatur se zruší, nebo se bude hledat jiné řešení – třeba náhradník na určitou dobu či napořád.
