Námluvy ANO s ČSSD odstartuje přetahovaná o korýtka. Což takhle nejdříve dojednat společný program?
Tuto středu se setká nový šéf ČSSD Jan Hamáček se zástupci hnutí ANO, aby začali naostro jednat o možné podobě budoucí společné menšinové vlády (tolerované s největší pravděpodobností KSČM). Hamáček se již o uplynulém víkendu nechal slyšet, že členové vlády nominovaní jeho stranou vůbec nemusejí být poslanci a že si ČSSD v kabinetu nárokuje pět křesel. Šéf ANO Andrej Babiš a jeho nejbližší paladinové obratem vzkázali, že ČSSD dostane maximálně čtyři resorty včetně jednoho silového. Zkrátka kočkovací klasika na úvod. Nejprve korýtka, ale kde zůstal program?
Je to už takový český politický kolorit. U nás se politici nejprve přou o křesla, korýtka, pašalíky, dozorčí rady, komise a tak dále a pak se teprve začnou škrábat na temeni hlavy a vymýšlet cosi jako společný program. Připomíná to ono známé podobenství z Kocourkova, kde chtěli místí postavit dům a začali nejprve střechou. Ta jim v plánované výšce jaksi nechtěla sama o sobě držet a padala na zem. Pak ji začalo podepírat sto místních siláků, aby ostatní mohli přistavovat zdi.
Zmiňované podobenství je o to přiléhavější, protože koaliční námluvy mezi ANO a ČSSD jsou v současném politickém prostoru něčím úplně novým a začíná se zde na zelené louce od bodu nula. Nezapomínejme, že ANO tu doteď vše de facto prosazuje společně s SPD a komunisty, mnohdy v příkrém rozporu s názory a hlasování ČSSD. A nemá-li sociální demokracie všem zůstat pro smích, musí tuto praxi zbořit. Ale co za to?
Budoucí vyjednávání o možné společné vládě bude mít v cestě řadu překážek ne-li přímo trnových větví. Předně je mít na paměti, že tu bude vznikat vláda menšinová, kterou bude někdo (nejspíš KSČM) tolerovat. Komunisté za tuto toleranci budou něco chtít. Bude na to ochotna přistoupit i ČSSD či ANO? Budou moct tyto strany upravit společné programové prohlášení tak, aby mohla patnáctka komunistů při hlasování o důvěře vyndat karty z hlasovacích zařízení či opustit jednací sál?
Přejděme nyní ke vztahu mezi oběma aktéry potenciální vládní koalice. V ČSSD je mnoho členů, kteří jsou nespokojeni s výsledkem ve volbách do sněmovny a za vinu to z velké části dávají i Andreji Babišovi. A co hůř, řada z nich mu nemůže přijít ani jméno. Mezi poslanci za tuto stranu je hned několik bývalých ministrů včetně expremiéra Bohuslava Sobotky. Jen pro osvěžení paměti, není to zas až tak dávno, co jej Babiš označil za podrazáka, doporučil mu vzdát se mandátu a jít si hledat nové zaměstnání. A tací lidé mají zvednout ruku pro vládu, kterou Babiš povede?
A pak tu jsou budoucí možné programové různice. Co například takové zavedení progresivního zdanění, sektorových daní či růst minimální mzdy? Nebo zavedení přímé volby starostů či hejtmanů, možnost hlasovat o vystoupení z EU či NATO? Nebo financování sociálních služeb, školství či dopravy, rozpočtové určení daní? Co položka, to potenciální roznětka pro budoucí konflikt.
A i kdyby se nakrásně podařilo vše vyjednat, rozdělit či přeskupit, chybí tu to hlavní. V případě ČSSD to je souhlas členské základny. Ta už v poslední době dostala hned několik ran do podbřišku. Nejen od Babiše, ale i od Zemana. A právě tito lidé budou mít v ruce budoucnost chystané koalice. Připouští si vůbec náčelníci obou stran, že by upečenou koalici mohli tito lidé shodit pod stůl?
Je proto teď zbytečné a předčasné hodnotit, zda je požadavek Jana Hamáčka na pět křesel oprávněný či mocensky pragmatický (což by samo o sobě vydalo na samostatný text). Není to totiž na pořadu dne a jen to zbytečně odvádí pozornost od toho, co by mělo následovat. Platí jen to, že přetahovaná o budoucí vládu začíná a definitivně jasno bude za mnoho týdnů či měsíců. Do té doby se přitom může stát cokoliv.
Například se může vyjevit, že ANO ve skutečnosti zájem o společnou vládu s ČSSD ani nemá a vše je jen fíkovým listem a hrou pro veřejnost před podzimními volbami do Senátu. Protože horní komora je to poslední, co nemá šéf ANO pod kontrolou, a proto se musí doteď unavovat diskusemi a žvanírnou s ostatními stranami.
