Když se malé strany nedají dohromady, bude to nejspíš jejich konec. Bohužel
Nejen Slováci musí řešit, co by se stalo, kdyby byl vyslyšen hlas protestujících lidí a došlo na předčasné volby. Máme stejný problém. Vnitropolitická krize by nakonec mohla k předčasným volbám dospět, není ale jasné, jestli by přinesly nějakou změnu. Už vůbec ne, jestli by to byla změna k lepšímu.
Jak je to teď na Slovensku a co by mohly volby v blízké době znamenat, komentovala třeba v ČT Magda Vašáryová, bývalá diplomatka a herečka: „Opozice na Slovensku je podivná. Nemusejí dopadnout dobře, mohou přivést na výsluní fašisty nebo někoho jiného. S lidmi, kteří jsou teď v opozici, jsem seděla deset let v parlamentu a nemyslím si, že jsou připravení vládnout.“
Tohle u nás víme taky. Jak ukazují průzkumy preferencí, na velké změny to nevypadá. Tedy aspoň pokud jde o pořadí stran. Jinak bychom se mohli dočkat nepříjemností. Podle volebního modelu CVVM z poloviny února to vypadá tak, že by ze sněmovny zmizely hned tři politické strany. KDU-ČSL má 3,5 procenta, TOP 09 taky 3,5 a STAN 3 procenta. Pokud by to dopadlo takto a strany šly do voleb samostatně, byla by to pro ně pohroma.
Komu by volby prospěly?
Babišovo ANO mělo svých 33,5 procent, Piráti se drží na 13 procentech, ČSSD má hrdých 12, ODS 10,5, komunisté oproti volbám posílili na 10 a Okamurova SPD potěšitelně stagnuje na 6,5 procentech. Je otázka, kdo by si při takovém rozložení sil ty volby mohl přát. Nejspíš samozřejmě Babiš, ale ten přece jen může své čistky zatím pohodlně provozovat i bez důvěry a může si se Zemanovou podporou dělat třeba do léta, co ho napadne.
Je pravda, že polovina února byla doba, kdy za sebou strany neměly ještě všechny manévry kolem mlátičky Ondráčka a snahy zbavit se šéfa GIBS a pouliční protesty. Lidé ovšem protestují proti tomu, co se v této zemi děje, už dávno. Teď to ale nabylo výraznější podoby. Je otázka, jestli to na preferencích může něco změnit. Co jsou zač komunisté a že je Babiš veden ve svazcích, to je známo celé roky. Teď to ovšem babišovci i komunisté vylepšují svým chováním a výroky.
Osudová rozdrobenost opozice
Opozice je ze své podstaty dost rozdrobená, což by pro ni tentokrát mohlo mít osudovější následky než kdykoli předtím. Jde totiž o život. Zatím všechny snahy o nějakou integraci dopadaly dost neúspěšně. I kdyby se ale stal politický zázrak a jednou se to povedlo, byl by to stejně jen oddechový čas.
Opozice by potřebovala polít živou vodou, aby dokázala protestní potenciál nějak využít. Babišova popularita sice postupně klesá, stejně jako počet lidí, kteří mu důvěřují, ale pozice jeho strany na čele pelotonu je zatím neotřesena. Je otázka, co s tím další manévry kolem sestavování vlády ještě mohou udělat.
Iluze připraveného monarchisty
Záchranou pro opozici může být nějaký geniální organizátor a velký pragmatik, který ovládá něco jako chůzi po laně. Problém je v tom, že výskyt takové osobnosti je historickou nahodilostí. Nikdo takový se nedá vypěstovat jako šlechtěný bojový pes, vrcholový sportovec nebo modrá růže. Buď je, nebo není.
Iluze monarchistů, že dědičný panovník by byl nejlepší, protože „je přece na svůj úkol připravován od dětství“, byla tolikrát vyvrácena historií, že nemá cenu se jí zabývat. Zatím se dosáhlo jen toho, že řada podivínů skončila díky tradičnímu mechanismu na trůně a předvídat se u nich dala jen schopnost nemluvit na veřejnosti sprostě a umět užívat takové typy příborů, které běžný čičmunda za celý život ani nespatří.
Čekat na zázrak a chtít od stávajících politiků, aby měli charisma, je úspěšné asi jako šamanské praktiky. Proč to nezkusit, když nic jiného už nezabírá. Velký spoleh na to ale není. Spíš k tomu nedojde. Politická situace už došla tak daleko, že nějaké ideální řešení není ani myslitelné, natož reálně možné. Ať padnou jakékoli hlavy, nebo spíš strategicky trochu couvnou, voliči a jejich styl myšlení tady zůstanou.
Udělat aspoň něco
Často platí, že když nevíme, co máme dělat, nemáme dělat nic. To ale není tento případ. Tady jde spíš o to, když nevíme, co velkolepého provést, máme udělat aspoň něco. Vymýšlet nové strany může mít efekt, ale spíš nemusí. Sotva někdo odhadne, jestli si třeba Piráti současnou pozici udrží i za rok, nebo spadnou, nebo budeme mít dvě pirátské strany hádající se o jednu a tu samou značku a o to, kdo se drží víc původních revolučních idejí.
Pokud se budou voliči bát hlasovat pro nějakou stranu, aby jejich hlas nepropadl, povede to jen k tomu, že některá z menších stran na to může ošklivě doplatit a procento navíc získá jiná. Ta možná přežije, ale kvůli momentálnímu přepočtu voličských hlasů na mandáty – za který vděčíme době souznění ODS a ČSSD za Zemana a Klause – jich dostane méně než strany velké. To bylo v době, kdy si ODS a ČSSD myslely, že budou velké navždy. Jenže vše plyne.
Teď jde o poziční boj, kdy se bojuje o každý metr terénu. Pokud ale slabší strana nedá síly dohromady, bude příště ještě slabší. Pokud vůbec bude.
