Je nutné se nechat tlačit eurohujery ke zdi? Euro přijmout nemusíme
Miroslav Horníček kdysi trefně glosoval: Chcete-li poznat, jaký je opravdu rodný jazyk člověka, který mluví běžně plynule a bezchybně více jazyky, hoďte jej do rozbouřené řeky. Mateřský jazyk bude ten, jakým jazykem bude volat o pomoc!
Nevím, zda obdobné pravidlo platí i pro měnu, pakliže bychom někomu hodili do divoké řeky jeho peněženky či platební karty, nicméně i vztah k národní měně je nejen ryze ekonomicky pragmatický, ale bylo a je v tom nepochybně i hodně emocí.
Tak jak Britové milují libru, Maďaři svůj forint, Češi, a zejména Češky (dodávám rozšafněji) milují koruny. Ne že ne, jak se nám snaží namluvit mnozí teflonoví nemastní neslaní europolitici.
Připomeňme mladším čtenářům, že ČR nebyla členem EU od první či druhé světové války, či dokonce od válek napoleonských, ale jejím až/už (záleží na úhlu pohledu) od roku 2004.
Jak jsme hlasovali
Mnozí euronadšenci se nám snaží v médiích namluvit, že máme jasnou povinnost přijmout euro. Svoji argumentaci opírají zejména o skutečnost, že jsme se k tomu údajně zavázali (navíc nezrušitelně) v rámci přijetí Smlouvy o přistoupení k EU z roku 2003.
Dodejme, že citovaná smlouva o přistoupení byla podepsána 16. dubna 2003 v řecké metropoli, tedy v Aténách, za účasti tehdejšího nepřímo voleného prezidenta Václava Klause a premiéra Vladimíra Špidly (ČSSD). Smlouva byla dále ratifikována i národními parlamenty patnácti „starších“ členských zemí.
V Česku proběhlo přístupové referendum v červnu 2003. Pro schválení přístupového paktu se vyslovilo 77,3 procenta hlasujících občanů. Volební účast byla 55,2 procenta oprávněných voličů. Z čehož matematicky plyne, že většina oprávněných voličů se aktivně nevyslovila pro vstup do EU. Avšak pro objektivitu nutno dodat, že se ani většina občanů ČR aktivně nevyslovila proti (!) našemu vstupu. Společnost byla zčásti rozpolcená a zčásti lhostejná či nerozhodná již tehdy.
ČR prostě nikdy nebyla rájem „eurohujerů“. Nechám na úvaze čtenářů, zda je to dobře, či špatně.
Obyčej
Položme si klíčovou otázku této glosy: Musíme skutečně přijmout euro? Aby bylo jasno, autor komentáře nyní nehodnotí ekonomické aspekty (ne)přijetí, ale zda máme povinnost ho opravdu přijmout, jelikož to plyne z citované přístupové smlouvy z roku 2003, jak je nám leckdy tvrzeno.
Věc je komplikovanější, než se na první pohled zdá. Právníci i studenti právnických fakult vědí, že pramenem mezinárodního práva je mimo jiné i obyčej. Vím, právním laikům to zní jako ze středověku, ale je tomu opravdu tak i v 21. století.
Mezinárodněprávní obyčej má dokonce právní sílu de facto stejnou jako samotný pakt či smlouva.
K věci se výstižně vyjádřil v odborném tisku i advokát a dlouholetý VŠ pedagog Zdeněk Koudelka: Pokud je něco sjednáno, ale praxe smluvních stran je jiná, faktický stav a plynutí času vedou ke vzniku obyčeje. Protože náš závazek přijmout euro smluvně vznikl v roce 2003, ale žádná ze stran smlouvy závazek nevymáhala a nebyl realizován, plynutí času tento závazek oslabuje, až se právním obyčejem upraví věc jinak (konec citace).
Povinnost nemáme
O faktu, že uplynulo od roku 2003 mnoho vody v Rýně, Dunaji, Labi i ve Vltavě, není snad nutné nikoho rozumného zbytečně přesvědčovat, notabene i poměry v eurozóně se hodně, ale opravdu podstatně změnily – například o obrovských dluzích Řecka a dalších „jižních“ (ne)řádných eurohospodářů se stranám uzavírajícím zmiňovanou smlouvu tehdy ani nesnilo.
Podtrženo a sečteno, nemáme povinnost přijmout euro dnes ani později. Je zcela na našem rozhodnutí, kdy a zda vůbec tak musíme učinit.
Jak známo, právníci se rádi chytají za slova. Abych nezklamal legitimní čtenářské očekávání, učiním tak na konci předloženého komentáře i já.
Drahoš: První liga EU
“Jestli chceme hrát první ligu v rámci rozhodovacího procesu Evropy, měli bychom zahájit proces přijetí eura ve volebním období příští vlády,” sdělil občanům v lednu 2018 prezidentský kandidát Jiří Drahoš, možná si na něj ještě pamatujete.
Zde musíme pana Drahoše pochválit, že správně zvolil slova „měli bychom“, nikoliv „musíme“, kéž by si to vzali k srdci i někteří jeho příznivci.
Autor je právník a publicista.
