Mají politici z ANO svůj rozum, názor a hrdost, anebo jsou jen poslušné a nemyslící ovce Babiše?
Dosavadní pražská primátorka Adriana Krnáčová nebude na podzim obhajovat svoje křeslo v čele metropole. V příští vládě téměř jistě nebude ministr spravedlnosti Robert Pelikán. K politickému koketování Babišova hnutí ANO s SPD mají silné výhrady i Martin Stropnický či Dan Ťok. Bez servítků se k němu staví i eurokomisařka Věra Jourová. Naopak řada dalších členů, poslanci či různé komunální či krajské podržtašky – zdá se – jsou zjevně se současným děním spokojeni, neptají se, neremcají a spíš se předhánějí v projevu servility a loajality vůči stranickému vedení. A že je pro dosažení svého cíle – tedy především zisku premiérského křesla pro Andreje Babiše – ANO schopno udělat cokoliv a paktovat se klidně i s čertem, jim nevadí.
Na úvod si ještě ujasněme tohle. Skutečnost, že například taková Adriana Krnáčová už nebude kandidovat na pražskou primátorku a už si moc nerozumí s Andrejem Babišem, není důsledkem jejího názorového disidentství ve straně, ale toho, že toho v čele metropole moc nepředvedla, její manažerské schopnosti jsou mizivé a Babiš dobře ví, že s ní v čele kandidátky žádný velký výsledek neudělá. Danu Ťokovi se dá pro změnu vytknout žalostný stav českých komunikací, se kterým jako ministr dopravy neudělal vůbec nic. Ale jako viditelný člen vlády se aspoň vymezil vůči spolupráci s nesystémovými stranami. Třeba to je jen úhybný manévr a hezký argument, ale zkusme Ťokovi v tomhle zatím věřit.
Naopak kritika či pochybnosti Jourové či Stropnického lze zařadit do množiny lidí, v níž se z dřívějška nachází už například Pavel Telička či Jiří Zlatuška. Oba byli viditelnými tvářemi hnutí v minulosti a pak se s ním názorově rozešli. Nikde není napsáno, že totéž se v budoucnu může stát i u Věry Jourové či Martina Stropnického a (třeba) dalších.
Situace v ANO je zjevně napjatá. Možnost vlády s ČSSD se po čtvrtečním, večerním jednání grémia ANO „zázračně“ vrátila do hry. Podle zpráv z médií mělo s možnou spoluprací s Okamurovou stranou problém pár výrazných tváří a až třetina poslaneckého klubu. Ale pozor, „třetina klubu“ je velice abstraktní pojem, protože pokud by se média začala „na jméno“ ptát všech poslanců, tak nejspíš všichni zapomenou i to, jak se jmenují, a na závěr ze sebe vykoktají obecné prohlášení, že se o tom rozhodne na klubu a budou respektovat jeho většinové rozhodnutí. Vše se tedy vrací do stavu o pár týdnů nazpět. Licitovat o ministerská křesla se začne znovu. Tentokrát se ANO s ČSSD může dohodnout, ale také nemusí. Pravděpodobnost dohody je však podstatně vyšší.
Jistě, ANO chce přetavit svůj volební zisk do maximálního zisku. Rozumím i tomu, že se snaží o maximální stranickou disciplínu. Jen mně rozum stojí nad tím, jak řada členů či poslanců hnutí (kteří mají za sebou mnohdy mnohaletou minulost v ČSSD, ODS či další středo-pravé straně) je stále ochotna bez mrknutí oka kývnout na spolupráci s nesystémovými stranami. Mají tito lidé nějaké svědomí, vyznávají nějaké osobnostní hodnoty nebo mají nějakou morální integritu? Anebo to vše bezpáteřně vyměnili za rychlý kariérní růst v tomto hnutí či dobře placené poslanecké křeslo? Říkají tito lidé na schůzi svého poslaneckého klubu svoje názory, anebo raději zarytě mlčí, aby na sebe neupozorňovali, a pak dostanou přesné noty, podle nichž mají hlasovat?
Babišovo hnutí ANO není žádný politický zelenáč. Po těch letech už nemůže tvrdit, že je v politice jen náhodou. Chová se jako standardní politická strana a jedním ze základních „pudů“ každé strany je touha po moci. Na rozdíl od jiných stran u ní zatím nejsou zjevné ani náznaky snahy přistupovat ke kompromisům. Ale je to dáno tím, že toto hnutí je spíš stále firma (kde všichni musí poslouchat ředitele) než stranou v tradičním chápání, ve které se diskutuje a i šéf může být přehlasován. Je proto logické, že při omezené vnitřní diskusi někteří členové odejdou nebo jsou odejiti. V případě ANO je signifikantní, že tito odejití členové jsou ve většině případů silné osobnosti s jasnými názory, jež raději odejdou, než aby sebou nechaly orat a musely se za sebe stydět při pohledu do zrcadla.
