Dokázali bychom žít bez státu?
Třetí duben je pryč a s ním i termín pro podání daňových přiznání; výstup z nich pak stát porovná proti zálohám na daně, které občan zaplatil, aby mu vrátil přeplatek či zkásl nedoplatek. Tak tomu však nebylo vždy; z hlediska historie jsou zálohy na daně vlastně novinkou. Dříve člověk platil naráz, což však bylo nevhodné z hlediska PR, protože si lidé více uvědomovali, kolik vlastně státu dávají; a netřeba připomínat, že tehdy to bylo daleko méně.
Dnes nás stát (započítáme-li všechny daně a povinné odvody) stojí více než polovinu z toho, co vyděláme; proto dělá vše, aby tuto skutečnost co nejlépe zakryl a platbu rozmělnil do mnoha různých daní. S tím souvisí i užitý newspeak: Původní termín berně (od slova brát) byl nahrazen slovem daně (od slova dávat). Tímto způsobem se stát snaží vyvolat dojem, že daně nejsou něčím, co by nám bral, nýbrž platbou, již mu (snad dokonce dobrovolně) dáváme.
Faktem, na který bychom navzdory veškeré manipulaci neměli zapomínat, však zůstává, že kdo státu nezaplatí, tomu se stát pokusí peníze vzít násilím; a bude-li svůj majetek bránit, se zlou se potáže. Je zajímavé, že když někdo někomu vyhrožuje násilím, pokud mu nezaplatí, všichni to pochopitelně odsoudíme; jen státu takové jednání tolerujeme, ba dokonce schvalujeme a až absurdně někdy dokonce označujeme za zloděje toho, kdo se státem nenechal oloupit. Obhajujeme si to různě; nejčastěji tím, že stát lidem na oplátku poskytuje různé služby. Ale kdyby nám kterýkoliv jiný lupič za uloupené prostředky něco dal, také bychom to omluvili? Jen těžko.
Daňové přiznání 2019: Kdo ho musí podat a jaký je poslední termín >>>
Etatismus je nejrozšířenější náboženství
Stát má skvělé PR a ovládá celý vzdělávací systém, v němž nás naučí jej uctívat již ve velice útlém věku; učíme se ctít vlajku, hymnu, státní symboly, na zdi visí podobizna prezidenta a státní znak. Etatismus – víra ve stát – je nejrozšířenějším náboženstvím současnosti; o to nebezpečnějším, že jej nikdo za náboženství ani nepovažuje, ač vykazuje všechny jeho znaky: rituály, nekritický obdiv a víra v něco, nad čím většina lidí nikdy příliš nepřemýšlela, ale jsou si tím absolutně jisti. Všichni „vědí“, že stát potřebujeme.
Jen zkuste někomu navrhnout, že bychom základní funkce státu nahradili svobodným trhem; skoro každý během několika sekund namítne, že to přece nejde. Ale jak si kdokoliv mohl něco tak složitého během té chvilky promyslet, vzít v potaz ekonomickou teorii a nejrůznější historické zkušenosti? Nemohl; a ani to nepotřeboval. On totiž dávno „ví“, jak to je, protože vážně nad tím uvažovat znamená něco jako rouhání. Ostatně… jak můžeme nad něčím kriticky přemýšlet, když se to nejprve naučíme uctívat?
Okrádáte stát na daních?
Chápu, že se vám ten pohled může zdát naprosto šílený; i mně tak připadal, když jsem se s ním poprvé setkal. Bezstátní společnost řízená svobodným trhem? V takové přece nemůže existovat žádné právo, lidé budou umírat na ulicích, bez zákonů se všichni povraždíme a civilizace, jak ji známe, zanikne.
Na první pohled se to tak jeví. Ale čím déle o tom přemýšlím, hledám informace, studuji a čtu, tím větší smysl mi to dává.
Není ovšem snadné uvažovat nezaujatě. Nejen berně se přátelsky nazývají daně; ministerstva války po celém světě byla přejmenována na ministerstva obrany, legalizovanému padělání peněz se říká kvantitativní uvolňování a snad každá nepravost, kterou nikomu krom státu netolerujeme, má nějaký speciální název, páchá-li ji vláda. To proto, aby se představa, že je to vlastně totéž, jevila co nejabsurdnější. Když vám někdo vyhrožuje násilím, pokud mu nezaplatíte, a vy se z toho vykroutíte, není na tom nic špatného; pokud tedy ten někdo náhodou není vláda – pak jste za zloděje označeni vy; okradli (!) jste totiž stát na daních tím, že jste odevzdali třeba „jen“ polovinu toho, co jste si vydělali, místo požadovaných dvou třetin.
