Tereza Spáčilová: Miloš Forman byl režisér, který uměl odejít
Přála jsem si, aby natočil ještě jeden, poslední, film. Obecně razím teorii, že v určitém věku by se soudný režisér měl umět odmlčet, ale Miloš Forman měl v mém cinefilském srdci výjimku. Když jsme si o tom před lety povídali v jeho útulném americkém domku mezi mokřady a lány kukuřice, tvářil se nekompromisně. “Víš, jaká je natáčení dřina? A já jsem navíc děsně línej! Snad kdyby se objevilo něco, co by stálo za to…”
Neobjevilo. Respektive ne něco, co by oscarovému laureátovi stálo za to víc, než “obyčejný” život.
Tváří v tvář pohodě, jež v onom connecticutském domě, někdejšilm kravíně mimochodem, sálala ze všeho, na co člověk pohlédl, nešlo jeho rozhodnutí nerozumět. Ten argument jsme četli v každém předmětu, v každé fotografii na zdi, v pohledech věnovaných (zjevně milované) ženě Martině i ve zlatavých chomáčcích srsti retrievřího nalezence Bobíka, jež se vznesly do vzduchu pokaždé, když ho během našeho rozhovoru láskyplně podrbal za uchem.
Mohla bych se tu rozepsat o velkých filmech a o tom, jak jejich samozřejmé kouzlo nikdo a nic nepřekoná. O nenápadném půvabu Formanových začátků, o větě “Aspoň jsem to zkusil!”, která je mou mantrou od chvíle, kdy jsem poprvé propadla jednomu z vůbec nejkrásnějších filmů historie, Přeletu nad kukaččím hnízdem. Nebo o tom, jak jsem vždycky obrečela (a obrečím), když do letadla startujícího směr Vietnam vpochoduje k smrti vyděšený smíšek Berger. Mimochodem Vlasy, v Americe dlouho přehlížený majstrštyk, mají sílu i po bezmála čtyřiceti letech. Vlastně možná i větší než dřív, napadá člověka při vědomí paradoxu, že pacifista Forman zemřel v den, kdy západní svět zavelel k vojenskému útoku na Sýrii.
Po té pozdně zářijové návštěvě v Connecticutu mi ale před očima neběží Formanovy filmy. Vidím hlavně jeho život, intenzivní, svobodný a opravdový jako všechno, co se kdy snažil sdělovat a dělat, ať byl, kde byl. Vidím oscarového filmaře a génia s bosýma nohama na stole, jak spokojeně potahuje z doutníku, šimrá Bobíka na bříšku a mé výzvy, ať zas točí, odráží s natěšeným výrazem kluka, co právě poprvé ochutnal pivo z tátova džbánku: “Když já už teď chci fakt hlavně žít, Terezko.” Snad jste to stihl, Pane režisére.
