Pivo jako český národní nápoj dostává na frak. Fackuje ho EET a protikuřácký zákon. Co bude dál?
Spotřeba piva v České republice v loňském roce klesla o pět litrů na 138 litrů na osobu. Podle statistik Českého svazu pivovarů a sladoven poptávka po sudovém pivu v zemi klesla dokonce o sedm procent a ještě více se prohloubila propast mezi množstvím piva vytočeným v restauracích a zkonzumovaným z plechovek či lahví.
V pohostinských zařízeních se totiž loni vypilo jen 38 procent z celkové pivní spotřeby země. Podtrženo sečteno, z některých restaurací se tak brzy stanou jen polední jídelny, anebo by jejich majitelé měli začít zcela vážně uvažovat nad přestavbou svého podniku na cukrárnu nebo večerku.
Na úvod si pro jistotu zopakujme, že zde jde o statistická data. A v nich nikdo nezkoumá, zda si pivo v hospodě či obchodě koupil Čech, Němec nebo Američan. Množství prodaného piva na území Česka se zkrátka vydělí počtem všech obyvatel země. Tudíž se do toho započítají i několikadenní nemluvňata či stařečkové se zuby v hrníčku doma v kredenci. Ale dělalo se to tak vždy a metodika je v okolních zemích stejná či podobná. Přesto a nebo právě proto není tak známo, kolik toho za rok skutečně vypije jeden průměrný český pivař.
Ale zpět ke klesající celkové spotřebě a propadu prodejů sudového piva. Zlatavý chmelový mok je českým národním nápojem a skrze jeho konzumaci, ve které po celá desetiletí Češi vévodili a vévodí světu, se vytvořilo cosi, co lze nazvat českou pivní kulturou. V zemi jsou tisíce hospod, hostinců, pajzlů a putyk (přesto se jejich počet v posledních letech trvale zmenšuje), do kterých více či méně pravidelně chodí nemalá část národa.
Hlavním magnetem pro chození do hospod je nejen stále relativně nízká – byť stabilně a pravidelně rostoucí – cena piva (v porovnání s jinými nápoji), ale především socializační tmel určitého společenství lidí. Nad pivem se probírá politika, velice dobře a snadno se shánějí opraváři, automechanici či instalatéři nebo tátové od rodin si u půllitru foukají „bolístky“ z výchovy dětí a jsou rádi, že jsou rádi alespoň na chvilku z dosahu povinností a příkazů od svých drahých poloviček. O půlnoci se zhasne a jde se domů. A druhý den běží život dál.
Hospodské prostředí mělo donedávna ještě svoje tradiční kulisy. Ve většině podniků se kouřilo a každý měl před sebou lístek, kam vrchní připisoval piva. Se zavedením protikuřáckého zákona a EET se vše změnilo. Modravý kouř z lokálů zmizel (a kuřáci se shlukují venku před podniky u popelníků) a i maličkaté venkovské hospůdky pod hrozbou drakonických trestů evidují těch pár vytočených piv skrze elektronickou evidenci.
Dopad tohoto opatření do rozpočtu je sice prakticky nulový a ani existence elektronických pokladen není zárukou toho, aby si mnozí výčepní evidovali tržby po svém. Hostovi stále píší pivo na lístek a večer po šichtě něco málo do mašinky naťukají, ať dá berňák pokoj.
Zavedením chytrých pokladen přitom pak nemalé množství restauratérů vysvětlilo poměrně citelné zdražení piva. K dalšímu růstu cen došlo loni na podzim, kdy zdražil Plzeňský Prazdroj a jeho krok následovala většina pivovarů.
A řada lidí, kteří si u piva nemohou zapálit svoji cigaretu a vidí, jak jim vinou nejrůznějších nařízení zdražuje pivo, si návštěvu restaurace rozmyslí. Nebo nechodí tak často a místo pěti piv vypitých v hospodě si dají doma u televize dvě lahvové a jdou spát. Pokud takto postupuje alespoň určitá část tradičních pivařů, jsme zřejmě u samotné příčiny poklesu trhu.
Přestože jsem nekuřák, považuji protikuřácký zákon za totální zhovadilost a zásah do svobodného podnikání. Stát přitom ze spotřební daně a DPH z cigaret ročně inkasuje mnoho miliard. Tyto peníze mu nesmrdí? Přitom je zřejmé, že právě pokles spotřeby piva a především toho sudového jde na vrub protikuřáckému zákonu.
Mají teď provozovatelé restaurací a pivovarníci právo natahovat po státu ruku a žádat kompenzace ze pokles tržeb jako například sadaři, kterým takřka každý rok omrzne část stromů a na podzim mají málo ovoce?
Někdo může namítnout, že pokles spotřeby je dán tím, že už tu je zkrátka jiná generace lidí. Že už ty tam jsou doby, kdy muži chodili vícekrát týdně do hospody na pár piv. Jistě, i to je jeden z důvodů. Ale z rostoucí obliby pivních slavností a různých podobných akcí spojených s pivem je patrné, že pivo a pivní kultura v Česku vůbec není mrtvá. Ze zásahů státu je spíš jen umrtvená nebo přidušená. Protikuřácký zákon a EET byly svým způsobem první dvě zákeřné facky. Docela se obávám a jsem zvědav, jaké další nesmysly je budou následovat.
