Číslo pět žije – je pět ministerstev hodně, či málo? Budou Hamáčkovci spíše v roli užitečných oranžových idiotů, či součástí řešení problému?
Babišovo hnutí ANO nabídlo sociální demokracii v potenciální společné vládní koalici pět ministerstev, a to včetně relativně klíčového resortu vnitra. Dodejme, že pokud by zmíněné strany (tedy ANO 2011 a ČSSD 1878) došly k dohodě, museli by ji potvrdit členové ČSSD v vnitrostranickém referendu.
Leckdy slýcháváme a na sociálních sítích čteme, že ČSSD má velice přemrštěné požadavky, že pět ministerstev je při jejich loňském hubeném (tedy třeba ex senátorovi Zd. Škromachovi se nepodobajícím) výsledku nehoráznost! Inu, je i není. V politice odjakživa platí, co si vyjednáš, to zkrátka a dobře máš. Sedávej, panenko, v koutě, funkce najdou si tě, v politice rozhodně neplatí a ani nikdy neplatilo. Stejně jako neplatí oblíbená Babišova „povídačka“, že on nikdy do politiky nechtěl.
Nicméně podíváme-li se do historie českých vlád, tak požadavek „Oranžových“ není nijak extrémní a zrcadlově nabídka z dílny „ANO-fertu“ je sice relativně solidní, nicméně není nijak mimořádně oslnivá.
Jasná data – Topolánkova vláda. Píše se rok 2006, ODS získala přes třicet pět procent hlasů a tím pádem 81 mandátů, což je lepší výsledek, než kterým se opakovaně kasá Babišovo ANO. Takřka půl roku vládla tzv. první Topolánkova vláda bez důvěry, zatím rekordman v českých dějinách v rámci vlád v demisi – tedy bez důvěry. Následoval v souladu s ústavou druhý pokus, a tak byla 9. ledna 2007 jmenována tzv. druhá Topolánkova vláda, pro přesnost dodejme, že důvěru jí tehdejší sněmovna odhlasovala 19. ledna 2007.
Proč o tom zde píši? Topolánkova ODS měla 81 mandátů, koaliční partneři ve druhé vládě KDU 13 mandátů a Bursíkovi Zelení (možná si na ně pamatujete, či vám o nich vypravovali rodiče) měli pouhých 6 poslaneckých mandátů. Nicméně ve vládě byl poměr 9 z ODS ku 9 ministrům z KDU a SZ. Netřeba být profesorkou matematiky či mít spočítaného celého Bělouna, aby nám bylo jasné, že 9 ministerstev za 19 křesel pro KDU a SZ od premiéra Topolánka bylo mnohem velkorysejší gesto než dnešních 5 ministerstev pro ČSSD za jejich současných 15 poslaneckých křesel. Takže řeči o tom, že Babišovci předložili v dějinách ČR unikátně gentlemanskou nabídku, v tomto světle do určité míry blednou a blednou.
Ergo kladívko, Reflex čtou převážně inteligentní lidé, takže netřeba jim zdůrazňovat, že ANO potřebuje ČSSD jako určitou stafáž sui generis pro Brusel a EU. Matematicky by jí to sice s Okamurovci (SPD) fungovalo při sestavování vlády lépe, avšak koalice s extremisty (tak je SPD většinou Evropy vnímána) by trestně stíhanému premiérovi přibouchla dveře do evropských struktur. A to si přemýšlivý hráč, jakým Andrej Babiš nepochybně je, rozhodně uvědomuje.
A proto preferuje koalici s ČSSD, byť navenek mnohdy mluví jinak a zdatně mlží. Nota bene, je to velký politický koumák, to dlouhodobě uznávají i jeho četní soupeři.
Otázkou ovšem zůstává, jak se případné vládní angažmá podepíše na nejstarší české politické straně. Po lopatě – co si počne vlastně ČSSD ve vládě? Bude v roli užitečných idiotů, či spíše konstruktivní součástí řešení stavu bezvládí? Podaří se jí lépe „zkomunikovat“ případné vládní úspěchy, či to dopadne jako minule, kdy neúspěchy šly mediálně za KDU a ČSSD a úspěchy si v drtivé většině přivlastnilo ANO.
Dalším otazníkem je, zda po celé volební období vydrží nastoupený trend ekonomického boomu, který se sice děje ve značné míře bez zásluhy naší vlády, nicméně popularita Babiše je hodně podmíněna právě stávajícím relativním ekonomickým blahobytem, avšak to je již námět na další komentář.
