Český venkov: Ano, někde už je líp... A někde ne
Navštívil jsem o víkendu malou středočeskou obec s několika sty stálými obyvateli. Chtěli jsme jít na pivo, ale nemohli jsme – hospodu zavřeli, neb tam kvůli zákazu kouření nějak nechodili lidi. A hospodskému se tam nechtělo samotnému vysedávat. S elektronickým harampádím zvaným EET si moc nepokecal. Divíte se mu, že skončil?
Tak jsme si chtěli koupit pití aspoň v obchodě. Ale nekoupili. Z důvodů nadměrných výdajů na byrokratickou šikanu ze strany státu definitivně spustil roletu také krám, v němž místní nakupovali základní potraviny.
Co s takovou vesnicí může být dále? pomyslel jsem si. Logika velí, že z vesnice postupně utečou mladí a vzdělaní a ta za pár let vymře. Ale než se tak stane, vláda, která ten problém sama způsobila, se s vehemencí sobě vlastní ujme problémy podobných míst – a je jich u nás bohužel čím dál více – řešit. Jak?
Nejprve prosadí zákon, jenž rozšíří obcím kompetence o možnost provozovat obecní hospodu, prodejnu potravin a případné další vymírající živnosti. Jakmile se ukáže, že se do podobného dobrodružství nikdo ze starostů a volených zástupců obce nehrne (už tak jsou kvůli legislativě zaměřené na brutální transparentnost neustále jednou nohou ve vězení), nastoupí mana dnešní doby – dotace.
Přijedou mladí, voňaví a vzdělaní lidé z nějakého krajského, případně i pražského dotačního úřadu, olepeného modrými vlajkami se žlutými hvězdami. Domorodý lid jim vyplní spoustu papírů, některé z nich, protože panuje moderní doba, dokonce i elektronicky, a následně za odměnu získá nové druhy příspěvků: na cesty za nákupy do města a zpět. Na mobil. Na auto. Na pohonné hmoty. Na pořízení domácích zvířátek. Na otop. Na elektřinu. Na to, že se nikam neodstěhuje. Nebo na to, že se přestěhuje někam, kde je to ještě horší než tam, kde žije. Poukázky, které mu na úřadu práce umožní nestát celý den ve frontě (cesta ze vsi je daleká). Na pěstování zemědělských plodin, třeba řepky olejky. Ne, pardon, tento druh dotací už je rozebraný. Slevová poukázka pro rodinu s dětmi nebo vnoučaty na prohlídku Čapího hnízda. Sleva dvacet procent na kávu s koblihou. Na elektrického houpacího koníka dokonce procent třicet. Ale mladí lidi, ač bombardováni veřejným dobrem, budou i tak ze zmrtvených obcí utíkat do měst. Co potom?
Šikovný pan premiér najde někde v rohu úřadu vlády několik zapomenutých miliard, které se rozhodne věnovat na zakládání vesnických startupových projektů. Co to je? To je přece jedno. Jenže se ukáže, že ony miliardy našel už jednou a slíbil z nich zvýšit platy učitelkám v mateřských školách, horníkům, zubním laborantkám, popelářům, vojákům, hasičům, tajným i veřejným policistům, celníkům, zaměstnancům finančních úřadů, tenisovým a golfovým trenérům, řidičům tramvají a uklízečkám… A tak nakonec vstoupila polovina země do okupační stávky, protože ty miliardy pan premiér pro jistotu zase ztratil (to bola kampááň!) a na problémy vylidňujících se obcí raději zapomněl.
Ale nebojte, přiblíží se další, třeba komunální volby. A líp zase bude!
